Fredrik se zaklonil. Ustoupil o pár kroků od stolu a dobelhal se k závěsům. Mnul umělou látku mezi prsty a civěl na zasněžený kopec za oknem. „Ten hlas,“ řekl, „to je ta žena, co mě uspala.“
30
Velké lampy osvětlovaly fotoateliér bledým světlem. „Co si myslíš, že to je?“ zeptala se žena na vozíku. Lin váhavě pozorovala obraz opřený o pískově žlutou cihlovou zeď. Obraz natištěný na hedvábí byl velký, větší než ona sama, a když se na něj dívala, vybavily se jí pomeranče. Uvnitř krvavé pomeranče, které její matka nosívala z trhu. Barva večerního slunce doma nad městečkem. Neodvážila se to však říct nahlas. Žena zvedla ze stolku s podsvícenou deskou skalpel. Lin měla zpocené dlaně a šperk, který jí dal Kain, jí klouzal mezi prsty. „Já nevím,“ vykoktala ze sebe. „Ne, samozřejmě že to nevíš, ty huso. Ale co ti to připomíná?“ „Nějaký… list, možná? Takové bývají listy brzy na podzim, ne? Když zežloutnou. Předtím než úplně zhnědnou.“ Žena na vozíku si ji prohlížela. „Bude viset v pokoji,“ řekla, položila si skalpel do klína a odjela ke stěně se zrcadly. Na háčku tam visel fotoaparát. Sundala ho a popruh si přetáhla přes hlavu. „Ten obraz nepředstavuje nic,“ pronesla a propletla si prsty. „Chápeš?“ Tiskla prsty k sobě tak silně, až jí zbělely klouby. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233025