„vstup do obýváku pouze po zaklepání. Jasný?“ přejel mě očima a prošpikoval jimi Andy. Ta se nervózně ošívala a po krku a zpod vlasů jí lezla rumělka. „Co to mělo jako bejt?“ zeptal jsem se jí po snídani, když jsme byli sami. „No, já jsem včera v půl jedenáctý vlítla do obýváku, protože jsem si tam zapomněla empétrojku, a máma s tátou to…“ „Co?“ „No byli v posteli.“ „No a kde měli bejt?“ „Jenže voni spolu asi to…“ „Co?“ „No co?“ „Jo aha.“ „Myslíš, že spolu ještě spěj?“ „A proč by nespali?“ „To je fakt. Někde jsem četla, že některý lidi to prej dělaj celej život. Až do smrti.“ „Třeba bude mít máma ještě mimino.“ „Ježíš nestraš, kam bysme ho dali? Tak… snad používaj antikoncepci, ne?“ „Hm, to je fakt.“ „A máma už je stará.“ „Není stará.“ „Ale je jí čtyřicet. A tátovi ještě o tři víc.“ „Hm, to je docela dost. Ale třicet, to bych bral.“
c
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232884
„Mede?“ „No?“ „Znáš Ondřeje Kolbabu z devátý bé?“ „No, takovej vysokej, docela ramenáč a všude chodí s kytarou.“ „Jo, to je on. Tak ten prý o mně řek, že jsem nejhezčí holka ze školy.“ „A nenosí náhodou brejle?“ „Proč?“ „No, že jako asi špatně vidí.“ „Blbečku, proč já ti to vlastně vykládám, usmrkánkovi malýmu.“ A práskla dveřma. „Mede! Už máš půl hodiny sedět u klavíru,“ křikla máma. „No jo, vždyť už jdu. Snad nehoří,“ ozval jsem se. (Zas ten pitomej klavír. To Kolbaba aspoň může před holkama fintit s kytarou. Ale bůhví, jestli nenosí jen prázdnej futrál.) „To teda hoří,“ vlítla máma do pokoje. „Za minutku ať tam sedíš!“ A práskla dveřma. To je hrozný, jak jsou ty ženský nějak hned naštvaný, nebo co.
### Druhej den přilítla Andy ze školy a hned za mnou: „Říká mi Angeliko!“ „Kdo?“ „No Ondra.“
c
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232884
„Kolbaba?“ „No. Představ si. Podle seriálu o tý markýze. Že prej je to nejhezčí jméno, jaký kdy slyšel, takový prej andělský a že se mi prej hodí k výrazu obličeje. Jo, a prej o mně složí písničku a založí hudební skupinu, která se bude jmenovat Angelika, to je co? Bráško, já jsem ti tak šťastná. A já hloupá se pořád chtěla přejmenovat. Kdybych se jmenovala Lucie, tak by si mě třeba vůbec nevšim. Uvědomuješ si, co se mohlo stát?“ Rozepjala křídla a odlítla k andělům, div se na prahu nepřerazila. „Jo, a ne abys na mě píchnul, že jsem si půjčila máminy lodičky,“ křikla ve dveřích a za chvíli už jsem ji viděl plout dole po chodníku. No a jsem v tom sám. Já, Medard Koukol. Medard. Koukol. Koukol Medard. Děsný.
c
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232884