mají červenky, a on se zhroutil na zem s proříznutým hrdlem. Během několika minut – zdály se jako vteřiny – dorazili sanitáři s nosítky a naložili bezvládné tělo. Pikolík spláchl krev do kanálu kbelíkem vařící vody a malý dav, který se mezitím vytvořil, šel zase po svých. Člověk tak poznal lidi od záchranky (měla sídlo až kdesi za kostelem sv. Klementa Dánského) i policisty, a to nejen z místního oddělení v Holbornu, ale dokonce až z Piccadilly Circusu, kde se pravidelně po půl jedenácté v noci dohadovali s „opravdovými dámami“. Celým tím povykem a zmatkem kolem prostitutek v ulicích procházeli pobožní britští majitelé nemovitostí se svými rodinami cestou z divadla, oči měli sklopené a dělali, že nic nevidí. Na návštěvu za mnou často chodil jeden z kabaretiérů od Gattiho – umělec se zdravými názory na umění. Podle něho „se publiku musí napřed vyrazit dech“ (obrat „uzemnit někoho“ se začal používat až později), „ale člověk potřebuje v životě i trochu tý jistoty. Už dávno bysem měl, řek bych, víc než dost, nebejt tý zatracený whisky. Ale věř mi, život je jeden velkej flám.“ Můj život takový flám bezesporu byl, ale průprava z Indie mi přece jen dodávala pevnější půdu pod nohama. Mnohokrát jsem byl ujišťován, ústně i prostřednictvím výstřižků z tisku – jejich shromažďování je návyková droga, již rozhodně nemohu mladším kolegům doporučit –, že „nic od Dickensových časů“ nelze srovnat s mojí „meteorickou dráhou k proslulosti“, atd. (Vůči nevkusné kritice jsem již byl více méně
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232787
očkovaný, pokud ne přímo imunní.) Pak tu byla ta záležitost s mým portrétem, který měl být jakožto obraz známé osobnosti namalován pro Královskou akademii. (Já však měl přímo mohamedánské námitky proti zobrazování svého obličeje, neboť bych mohl být snadno uřknut, a tak jsem se radši příliš nenaparoval.) Odevšad se na mne valila záplava dopisů všeho druhu. (Kdybych měl na všechny odpovídat, mohl jsem rovnou zůstat tam, kde jsem kdysi začínal.) Přišly i návrhy od „jistých důležitých lidí“, vtíravých a bezskrupulózních jako koňští handlíři, kteří mi vysvětlovali, že „míč je na mé straně“ a stačí do něj jen kopnout – radili mi, abych se držel svých zavedených postupů, a vehnal postavy, které jsem „vytvořil“, do všech možných i nemožných situací, čímž bych prý dosáhl přímo ohromujících efektů. Ale já jsem již ve svém životě zažil lidi i koně, kteří se sesypali a zchvátili v honbě za úspěchem. Ve všem tom zmatku a chaosu byla zcela zřejmá jen jediná věc. Vydělával jsem peníze, mnohem víc než čtyři sta rupií měsíčně. Při pohledu do své vkladní knížky jsem zjistil, že mám naspořeno již tisíc liber, a Strand už mi náhle nebyl dost široký. Napadlo mě napsat knihu, „abych využil příznivé situace na trhu“, avšak od tohoto nápadu jsem naštěstí včas upustil. Nejvíce jsem potřeboval, aby se vrátili rodiče a uviděli, co se to přihodilo jejich synovi. Při jedné letmé návštěvě to zjistili a hodnota mého veselého života rázem vzrostla. Vůbec nic mi neradili a ani se do ničeho nepletli. Ale byli tam – otec se svou vizáží a moudrostí mága
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232787
z Yorkshiru a matka jako pravá Keltka vždy plná nadšení – a přitom oba tak chápaví, že kromě bezvýznamných maličkostí jsme si nemuseli nic vysvětlovat. Tito dva lidé byli vlastně jedinými čtenáři, jejichž úsudek byl pro mne opravdu důležitý, a to až do jejich smrti, kdy mi bylo čtyřicet pět let. Jejich příjezd vše zjednodušil a „usadil“ mi v hlavě pocit, který v ní již nějakou dobu vyrůstal. Nebylo zjevně nic snazšího, než čtenářům „vyrazit dech“, ale co potom, když první ohromení pomine? (Skutečnost, že oba moji dědečkové byli metodistickými kazateli, jsem si vůbec neuvědomoval, dokud mi to rodiče nepřipomněli.) Pracoval jsem tehdy na básni později nazvané Vlajka Anglie76 a zasekl jsem se na verši, který měl být klíčový, ale stále si nějak nechtěl „sednout“. Podle zvyku, který se mezi námi vyvinul, jsem se nahlas jen tak zeptal: „Co se vlastně snažím říct?“ Matka okamžitě zamávala rukama a odpověděla: „Snažíš se říct: ‚Co vědí o Anglii ti, kdo jenom Anglii znají?‘“ Otec souhlasil. Dopsat zbytek už bylo snadné: šlo jen o řadu obrázků viděných takříkajíc z paluby lodi čtrnáct stop dlouhé, což je plavidlo77, které se kormidluje téměř samo. Nastínil jsem jim svůj úmysl povědět v básni Angličanům něco o světě mimo Anglii – nikoliv přímo, ale implicitně. Dobře to pochopili a ještě než jsem skončil, matka vše shrnula a řekla: „Chápu. ‚A pouze jim on ukázal své labutí hnízdo v rákosí.‘78 Děkuji, synku, že jsi nám to řekl.“ Tím bylo vše vyřízeno. Lord Tennyson (kterého jsem bohužel nikdy neměl to štěstí potkat)
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232787