mají červenky, a on se zhroutil na zem s proříznutým hrdlem. Během několika minut – zdály se jako vteřiny – dorazili sanitáři s nosítky a naložili bezvládné tělo. Pikolík spláchl krev do kanálu kbelíkem vařící vody a malý dav, který se mezitím vytvořil, šel zase po svých. Člověk tak poznal lidi od záchranky (měla sídlo až kdesi za kostelem sv. Klementa Dánského) i policisty, a to nejen z místního oddělení v Holbornu, ale dokonce až z Piccadilly Circusu, kde se pravidelně po půl jedenácté v noci dohadovali s „opravdovými dámami“. Celým tím povykem a zmatkem kolem prostitutek v ulicích procházeli pobožní britští majitelé nemovitostí se svými rodinami cestou z divadla, oči měli sklopené a dělali, že nic nevidí. Na návštěvu za mnou často chodil jeden z kabaretiérů od Gattiho – umělec se zdravými názory na umění. Podle něho „se publiku musí napřed vyrazit dech“ (obrat „uzemnit někoho“ se začal používat až později), „ale člověk potřebuje v životě i trochu tý jistoty. Už dávno bysem měl, řek bych, víc než dost, nebejt tý zatracený whisky. Ale věř mi, život je jeden velkej flám.“ Můj život takový flám bezesporu byl, ale průprava z Indie mi přece jen dodávala pevnější půdu pod nohama. Mnohokrát jsem byl ujišťován, ústně i prostřednictvím výstřižků z tisku – jejich shromažďování je návyková droga, již rozhodně nemohu mladším kolegům doporučit –, že „nic od Dickensových časů“ nelze srovnat s mojí „meteorickou dráhou k proslulosti“, atd. (Vůči nevkusné kritice jsem již byl více méně
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232787