Podívala jsem se na své domovní dveře. „Teď už ale opravdu musím jít domů.“ Poplácala jsem ji po paži na rozloučenou a potom jsem vyrazila po cestičce. Jakmile jsem byla doma, opřela jsem se o dveře a sesula se na podlahu. Chvíli jsem tam ležela, stočená do otazníku, vyčerpaná, zmatená a – musím to přiznat – vyděšená. Je jasné, že ta Tillingová tuší něco nekalého. Jen doufám, že se nebude bavit s paní Winthropovou o jejím porodu. V jeden den dva porody se stejnou drobnou komplikací – to téměř určitě vzbudí podezření. Proč jsem na to nepomyslela dřív? Proč jsem nepomyslela na tolik věcí? Byla jsem tak pitomá, že jsem si myslela, že to bude snadné jako zakroutit kohoutovi krkem. Měla jsem si to předem naplánovat, vymyslet, jak zahladím stopy. Aspoň vím, že důkaz bude téměř nemožný – musela by si pospojovat mnohem víc věcí, aby dala dohromady celý příběh. Mám z toho velké obavy, když si pomyslím, že bych mohla být vydána napospas téhle příšerné ženské! Nebo generálovi! Vím, že by se mě musel zastat, kdyby to ta Tillingová oznámila na policii – koneckonců, taky by byl v pořádné bryndě. Ale jestli zavětří, že paní Tillingová něco tuší, pak už tu druhou polovinu svých peněz nikdy neuvidím a ještě k tomu po mně půjde. Měla jsem toho všeho dost a snažila jsem se na to zapomenout a jít spát. Jenomže pořád mi v hlavě zněly Hattiiny výkřiky, jak na mě křičela, abych jí nebrala její dítě. Zatím budu dělat jakoby nic, nebudu na sebe upozorňovat a budu čekat na peníze od generála. Ale z celé té věci mám pořádně nahnáno a musíš mi slíbit, že tenhle dopis spálíš, jakmile ho přečteš. V poslední době mají zdi uši. Ozvu se s dalšími zprávami. Edwina
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232772