Podívala jsem se na své domovní dveře. „Teď už ale opravdu musím jít domů.“ Poplácala jsem ji po paži na rozloučenou a potom jsem vyrazila po cestičce. Jakmile jsem byla doma, opřela jsem se o dveře a sesula se na podlahu. Chvíli jsem tam ležela, stočená do otazníku, vyčerpaná, zmatená a – musím to přiznat – vyděšená. Je jasné, že ta Tillingová tuší něco nekalého. Jen doufám, že se nebude bavit s paní Winthropovou o jejím porodu. V jeden den dva porody se stejnou drobnou komplikací – to téměř určitě vzbudí podezření. Proč jsem na to nepomyslela dřív? Proč jsem nepomyslela na tolik věcí? Byla jsem tak pitomá, že jsem si myslela, že to bude snadné jako zakroutit kohoutovi krkem. Měla jsem si to předem naplánovat, vymyslet, jak zahladím stopy. Aspoň vím, že důkaz bude téměř nemožný – musela by si pospojovat mnohem víc věcí, aby dala dohromady celý příběh. Mám z toho velké obavy, když si pomyslím, že bych mohla být vydána napospas téhle příšerné ženské! Nebo generálovi! Vím, že by se mě musel zastat, kdyby to ta Tillingová oznámila na policii – koneckonců, taky by byl v pořádné bryndě. Ale jestli zavětří, že paní Tillingová něco tuší, pak už tu druhou polovinu svých peněz nikdy neuvidím a ještě k tomu po mně půjde. Měla jsem toho všeho dost a snažila jsem se na to zapomenout a jít spát. Jenomže pořád mi v hlavě zněly Hattiiny výkřiky, jak na mě křičela, abych jí nebrala její dítě. Zatím budu dělat jakoby nic, nebudu na sebe upozorňovat a budu čekat na peníze od generála. Ale z celé té věci mám pořádně nahnáno a musíš mi slíbit, že tenhle dopis spálíš, jakmile ho přečteš. V poslední době mají zdi uši. Ozvu se s dalšími zprávami. Edwina
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232772
DENÍK PA N Í T I L L I N G OV É
Pátek, 10. května 1940 Dnes Německo napadlo Holandsko a Belgii. Připadám si téměř ochromená hrůzou z naprosté brutality a krutosti těchto lidí. Teď, když jsou o tolik blíž k nám, téměř určitě budou využívat letecké základny v Holandsku a Belgii k náletům na Anglii, zvláště na nás na jihovýchodě. Potom vtrhnou do Francie – a co pak? Náš ministerský předseda pan Chamberlain odstoupil, protože Hitlera podcenil, pokoušel se ho usmiřovat ústupky, a prý ho nahradí pan Churchill. Všichni víme, že Churchill chce, abychom vedli válku naplno, bez ohledu na fakt, že nepřítel je větší a silnější a pravděpodobně nás porazí. Copak si nepamatuje na miliony mužů zabitých v té minulé? A co David? Bude jeho život zmařen na bojišti kvůli nějakému nesmyslnému nápadu, který musíme vyzkoušet? „Winston Churchill bude pro tuhle válku mnohem lepší,“ zasmála se vítězoslavně paní B., když jsme se potkaly v krámě. „Je to takový bezohledný starý buldok! Náckové jsou z něj strachy bez sebe. Je jediný, kdo dokáže zvítězit.“ „Ale nedokáže je zastavit. Obsadí nás, stejně jako obsadili všechny ostatní země. Teď by přece bylo lepší, kdybychom vedli mírová jednání.“ „Právě tyhle řeči způsobují, že vypadáme jako zbabělci,“ osopila se na mě paní B.. „Kam se poděl váš bojovný duch, paní Tillingová?“ Chabě jsem přikývla a chvilku jsem zkoumala regály s konzervovaným hráškem, než jsem se rozhodla, že z obchodu odejdu, aniž bych cokoli koupila. Chápete, postrádám bojovného ducha. Představa 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232772
totální války mě naprosto děsí. Připadá mi, jako by Británie byla ptáček poraněný v minulé bitvě a číhá na něj dravá vrána, připravená vypudit nás z hnízda a zabrat ho. Musela jsem se pustit do dalších věcí. Kromě dalších pochůzek jsem musela zajít zkontrolovat paní Winthropovou a malého Lawrence. Generál mě k ní nepouští a tvrdí, že se o ni stará slečna Paltryová, což je směšné, protože jsem stejně kvalifikovaná jako ona. Ale dnes jsem se dozvěděla, že generál jede do Londýna, takže vzduch byl čistý. Zoufale jsem chtěla slyšet, co mi řekne o porodu, a zjistit, jak to zapadá do Hattiina vyprávění. Takže jsem se odhodlaně plahočila k zámečku. Paní Winthropová vypadala vyčerpaně. „Pořád pláče, brouček,“ vydechla. „Chůva Godwinová říkala, že v životě nic takového neviděla.“ „Některé děti takové bohužel jsou. Časem to přejde.“ Vzala jsem ho do náruče, abych ho utišila, řídké černé vlásky měl přilepené k hlavičce, jak byl zpocený od pláče. „Tak mi povězte o tom porodu. Nedala vám slečna Paltryová nějaký lék?“ „Dala, něco odporně zeleného. Myslela jsem, že se pozvracím, ale pak jsem dostala stahy. Možná je to dokonce způsobilo,“ zamumlala, skoro jako by mluvila pro sebe. „Ale nejhroznější bylo, když se miminko narodilo a ona ho musela honem odnést k sobě domů, protože mělo potíže s dýcháním.“ Cože? pomyslela jsem si. Další potíže s dýcháním? „Viděla jste, že nedýchá?“ „Ne, skoro vůbec jsem ho neviděla, než ho odnesla.“ „Popište mi přesně, co se stalo.“ Rozplývala se chválou, jak slečna Paltryová zachránila malému Lawrenceovi život, když s ním utíkala domů, aby použila ventilační přístroj. Připadá mi neuvěřitelné, že by dvě děti měly v jeden den týž potíže s dýcháním. Možná to nějak souviselo s tím lékem? Ale ať jsem se vyptávala sebevíc, nemohla jsem se dobrat k jádru věci. Když jsem odešla, musela jsem řešit problém s ubytováním. Jelikož jsem místní ubytovací úřednice, mám na starosti hledání volných 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232772