Jana Rečková: Protože se stmívá Rozhodl jsem se, že ho budu ignorovat – a Halekovu zvláštní chybu zatím také. „Takže se odpoutáme od věže a jedem,“ řekl jsem. „Všechny cizince do výtahu. Kromě těchhle dvou.“ „Zadrž!“ Standa se dal do pohybu. „Jsme v průseru. Naše kšefty se provalí, chápeš?“ „Jo, chápu. Volím ze dvou blbých možností tu méně blbou.“ „Nene! Naložíme nebožtíky. Tohle zatím budou naši rukojmí. Odletíme s nákladem. Musíme splnit povinnost, platí nás sakra pozemské vlády, ne?“ Měl pravdu. Jsme něco jako státní zaměstnanci. Zaměstnanci mnoha států a centrální vlády. „Odhalíme vetarské spiknutí, ne?“ pokračoval Standa, teď už docela dychtivě; oči mu svítily jako čtenáři komiksů. „To bude sakra polehčující okolnost. Třeba nás ani nezavřou.“ No ano. Jeho v zásadě poctivá dušička celou dobu trpěla… Ovšem pro prachy člověk dokáže zatnout zuby. Až když už má trošku naspořeno, nastane čas stát se hrdinou. Standa nejspíš ani netuší, jaký je pokrytec. „Jo?“ Zády a týlem hlavy jsem cítil, že Zolt, Halek a Mavis jsou se mnou, ať se děje, co se děje. „Tak to spiknutí odhal.“ Myslel jsem to vážně. Zatím jsme jenom vyloučili pár možností, zjistili, že si Vetařané pravděpodobně fakt pěstují upravenou armádu, a to bez našeho přispění, ale k pravdě, která se týkala přímo nás, jsme se zatím moc nepřiblížili. Samá voda. Ještě ani nepřihořívalo. Bezděčně jsem se podíval na Greje. Vypadal vědoucně, ale to on vždycky. Nepromluvil, jen se bledě usmíval a pohupoval špičkou nohy. 98
Protože se stmívá_tisk.indd 98
10. 4. 2017 9:20:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232757