Tereza Matoušková: Válka zrcadel „Každý tvrdí něco jiného. Jedni obviňují Simona, který dlouho bažil po nezávislosti. Jiní tvrdí, že nějaká klika v rámci Citadely. Myslím, že nikdo pořádně netuší, co se tam teď ve skutečnosti děje.“ „Budeme potřebovat místo, kde můžeme složit hlavy,“ rozhodne Yelizaveta. „Přespíme tady a za úsvitu vyrazíme na sever.“ „Zařídím to.“ Pohled mi opět padne na dav, který se tísní u brány. Unavené muže, kteří na ramenou drží nosítka s raněnými. Plačící ženy. Děti s prázdnýma očima. Zvednu se. „Možná byste ocenili pomoc. Umím léčit.“ „Abú potřebuje každou ruku. Najdete ho vedle templu.“ Když mířím ke dveřím, cítím na sobě pohled čtveřice očí. Pak Botros řekne něco, čemu nerozumím: „To je ona?“ „Ano,“ šeptne Yelizaveta. „Jablko nepadlo daleko od stromu.“ ✳✳✳ Smývám si z rukou krev. Voda je špinavá, na hadru, kterým se utírám, zůstávají hnědočervené šmouhy. Jsem tak utahaná, že se mi dělá mdlo. „Běž si odpočinout, čarodějko, udělali jsme, co jsme mohli.“ Na rameno mi dopadne felčarova ruka. Abú má sametový hlas, věřím, že už jen ten dokáže léčit. „Přežije to?“ „Možná se nedožije rána nikdo z nás. Běž spát, jestli můžeš.“ Vracím se k ubikacím Abdelových vojáků. Kolem ohňů stále sedí lidé a vyprávějí si příběhy. Některé se zakládají na pravdě, jiné vůbec. Často to nejde rozlišit. Vyprávějí si, že v Divočině bloudí duše mrtvých vojáků z Tagrisu, a o tom, že masakr prý přežila celá jednotka strážců hranic, která
100
Válka zrcadel_tisk.indd 100
2. 4. 2017 21:57:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232756
Dám ti jméno teď míří k Lobasu. Nejčastěji si ale zoufají, že se Zafarovy jednotky stáhly do střední Antolie a nechaly je tu na pospas bezejmenným. Ano, je to logický krok, obětovat pohraničí a chránit srdce říše, ale to těžko kdo vysvětlí zdejším lidem. Cítí se být podvedeni a zrazeni. Vejdu do Botrosova domu, kde máme s Yelizavetou přečkat noc. Stará čarodějka sedí zabalená v kožešinách na lůžku a probírá se dopisy. Vidím kruhy pod jejíma očima. A dojde mi, že stejně jako já pracuje až do úmoru. Jen její snaha na rozdíl od té mé není vidět a nikdy nebude doceněna. Ne, že by moje byla. Jsem přece dívka bez tváře. Není komu děkovat. Kromě Yelizavety v domě nikdo není. „Něco nového?“ „Je to špatné, kočičko.“ Posadím se vedle ní na lůžko a zabalím se do jedné z pohozených přikrývek. Je v tom cosi intimního, cosi, co vyvolává domáckou atmosféru. Nevím, jestli se tomu mám bránit. „Co myslel Botros tím, že jablko nepadlo daleko od stromu?“ Yelizaveta vzhlédne od čtení. Ve tváři má překvapený, ale jinak nečitelný výraz. Pak se smutně usměje: „Velká matka ví, že jsem kdysi měla románek se synem jednoho kaltského náčelníka. Sahar se jmenoval, dnes je sám velkým náčelníkem. Jak to tak bývá, z lásky mi narostlo břicho. Lidé si takové podivné příběhy pamatují. Jsou to sentimentální hlupáci a rádi věří ve šťastné konce.“ Dívám se do čarodějčiných studených očí a pokouším se představit si ji s dítětem. Možná vycítí, nad čím přemýšlím, protože se trpce usměje. „A pak jsi tu ty. Toho roku, kdy tě bdící chytili v damaských ulicích, Citadela strádala válkou stejně jako zbytek země. Spousta mágů zemřela ve válce. Úroda byla spálená. Věž pobořená. Bdící nám však nedávali na výběr. Pokud jsme dítě nadané magickými schopnostmi nemohli přijmout, muselo být… odstraněno. Prováděli jsme proto pečlivý výběr. Byly však tři skupiny, které neměly šanci.
101
Válka zrcadel_tisk.indd 101
2. 4. 2017 21:57:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232756
Tereza Matoušková: Válka zrcadel Nelidé, neduživé dívky a děti, které pomocí magie někoho vážně zranily nebo zabily. Ty jsi splňovala vše, nemýlím-li se.“ Yelizaveta nepotřebuje kouzla. Stačí jediný pohled a člověku se roztřesou kolena. A na mě se už dívá zatraceně dlouho. Oči má jako led. „Nemýlíš.“ „Pochopila jsem, že tu něco nehraje, už když mi přišli říct, že tě chytili. Nikdy jsem neviděla bdící, jak se usmívají. Teď však ta hrozná stvoření zářila štěstím. Pojďte se na ni podívat, paní, táhli mě za sebou – ano, ty hrozivé studené věci, ti vrazi dětí, byli nedočkaví jako malí kluci. Když mě dovedli do chrámu Velké matky, spatřila jsem něco, nad čím mi rozum zůstal stát. Seděla jsi před oltářem a kolem tebe v kruhu stály ty bledé přízraky. Konejšily tě, nosily ti sladkosti a hračky. Některé z nich plakaly. Zřejmě se rozpomněly na své předchozí životy. A mně došlo, co jsi. Co musíš být. Nehledě na to, co jsi způsobila, jsem věděla, že musíš žít. Nemohla jsem tě odvézt do Rasinie. Ne tehdy, když nade mnou Kseniya začínala získávat převahu. Kdyby se dozvěděla o tvé existenci, nespočinula by, dokud bys dýchala. Ne, Antolie byla bezpečnější. Poprosila jsem Simona, aby tě ochránil. Měla jsem čekat, že tě využije k vlastním cílům. A přiznejme si, často velmi nízkým.“ V žaludku se mi převalují kostky ledu. Jistě, že tam byla už tehdy. I když veškerá má pozornost patřila Simonovi. Pamatuji si, jak mě vzal za bradu a chvíli důkladně studoval můj obličej. Pak se usmál. Jeho výraz se vypálil do mé paměti jako cejch. Tehdy pro mě byl hrdinou. Netušila jsem, že ve mně nevidí osmileté děvčátko, které potřebuje jeho péči, ale nástroj mocenských ambicí. Ale ten čas je dávno pryč, už znám pravdu. Už to dokonce nebolí. Ani trošku. „Teď mě máš zpět. Co po mně ale chceš? Mám ti pomoci obnovit tvůj starý vliv?“
102
Válka zrcadel_tisk.indd 102
2. 4. 2017 21:57:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232756