Tereza Matoušková: Válka zrcadel „Každý tvrdí něco jiného. Jedni obviňují Simona, který dlouho bažil po nezávislosti. Jiní tvrdí, že nějaká klika v rámci Citadely. Myslím, že nikdo pořádně netuší, co se tam teď ve skutečnosti děje.“ „Budeme potřebovat místo, kde můžeme složit hlavy,“ rozhodne Yelizaveta. „Přespíme tady a za úsvitu vyrazíme na sever.“ „Zařídím to.“ Pohled mi opět padne na dav, který se tísní u brány. Unavené muže, kteří na ramenou drží nosítka s raněnými. Plačící ženy. Děti s prázdnýma očima. Zvednu se. „Možná byste ocenili pomoc. Umím léčit.“ „Abú potřebuje každou ruku. Najdete ho vedle templu.“ Když mířím ke dveřím, cítím na sobě pohled čtveřice očí. Pak Botros řekne něco, čemu nerozumím: „To je ona?“ „Ano,“ šeptne Yelizaveta. „Jablko nepadlo daleko od stromu.“ ✳✳✳ Smývám si z rukou krev. Voda je špinavá, na hadru, kterým se utírám, zůstávají hnědočervené šmouhy. Jsem tak utahaná, že se mi dělá mdlo. „Běž si odpočinout, čarodějko, udělali jsme, co jsme mohli.“ Na rameno mi dopadne felčarova ruka. Abú má sametový hlas, věřím, že už jen ten dokáže léčit. „Přežije to?“ „Možná se nedožije rána nikdo z nás. Běž spát, jestli můžeš.“ Vracím se k ubikacím Abdelových vojáků. Kolem ohňů stále sedí lidé a vyprávějí si příběhy. Některé se zakládají na pravdě, jiné vůbec. Často to nejde rozlišit. Vyprávějí si, že v Divočině bloudí duše mrtvých vojáků z Tagrisu, a o tom, že masakr prý přežila celá jednotka strážců hranic, která
100
Válka zrcadel_tisk.indd 100
2. 4. 2017 21:57:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232756