Predátoři
Nebál se, jen mi dával najevo, jak mizerný počtář jsem. Samotného by mě zajímalo, jak k tomu mohlo dojít. „Ano, z velké výšky,“ připustil jsem nerad. „Pan Storch má u svého místa konzoli, kde je chronometr odměřující čas od okamžiku transportu. Díky akcelerometru automaticky zaznamenal i čas dopadu.“ Se zhmotněním se ve výšce jsme při našem plánování počítali, to ano. Jenže tolerance měla být do sedmi metrů. „Jedna celá padesát šest setin sekundy,“ odpověděl ze svého stínu Storch bez vyzvání. Podvědomě jsem provedl bleskový výpočet. „To máme dvanáct metrů. Stačí nám postavit dvanáct metrů vysokou věž a sedět na ní za…“ podíval jsem se na vlastní hodinky, které teď odpočítávaly předem zadaný časový interval pozpátku k nule. „…za 61 dní, dvanáct hodin a tři minuty dvacet sekund.“ I když jsem seděl bez pohybu, cítil jsem, jak mi pod šaty stékají po kůži čůrky potu. Těsně před rozedněním tu bylo hodně přes dvacet stupňů. Kolik v poledne? Podle některých teorií byly oblasti okolo rovníku liduprázdné, přesněji pouště beze stopy života, kde vzhledem k panujícím teplotám docházelo k samovolnému vznícení biomasy, pokud se tam nějaká vytvořila. My jsme se zdaleka nenacházeli na rovníku, ale co když se něco takového děje i tady? Proč jsem si tyhle otázky nekladl dříve? Postupně se rozednívalo. Slunce ještě stále nevyšlo nad obzor, ale horko se už dávno změnilo ve vedro. „Pijte. Doporučuji, aby každý do svačiny vypil minimálně litr vody,“ pronesl Storch.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232701
Miroslav Žamboch
Už jsem ho viděl, štíhlou siluetu zavěšenou na laně a vykloněnou do prázdna nad konec naší plošiny. V duchu jsem mu zatleskal. My všichni jsme se drželi zuby nehty a on, střežící nejnebezpečnější a nejnepohodlnější post, byl díky svému triku v pohodě. „Ta-tady, prosím, pane, la-láhev.“ Člověk, kterého jsem dosud nepotkal, mi vtiskl do ruky plastikovou litrovku a pak se dál šplhal vzhůru po opěradlech sedadel tvořících při svém sklonu nepohodlný žebřík. „Ještě jsme se neseznámili,“ zarazil jsem ho. „Mark Twilli,“ představil jsem se. „Ano, už jsem o vás slyšel,“ řekl se zřetelně rozpoznatelnou úctou. „Vy jste nás sem všechny dostal. Já se jmenuji Takeschi Panwer a pan Jan Petr Flaks mě najal jako kuchaře.“ Vypadal jako stoprocentní běloch, jméno měl napůl čínské a choval se s asijskou servilností typickou pro chudé přistěhovalce v první generaci. Nelíbilo se mi to ani za mák. „Těší mě,“ řekl jsem a opatrně mu zapumpoval pravicí, kterou mi před okamžikem podal láhev s vodou. Nechtěl jsem ho shodit. „Děkuji, pane!“ odpověděl mi nejistě a obratně šplhal dál. Kuchař? Odvahy měl každopádně víc než já. Okamžik jsem bojoval s nutkáním odepnout se, ale pak jsem toho nechal. Nebylo proč. Já vodu neroznášel. Ve světle právě zrozeného dne jsem dokázal rozeznat jen to, že dřepíme na dně mírné prohlubně. Ven jsem z ní neviděl, inflexní bod terénu ležel asi o sedm metrů výš a třicet metrů dál. Dvanáct metrů pádu minus sedm je pět metrů výšky nad zemí, což znamenalo, že jsem v toleranci svého výpočtu. Proláklinu vytvořenou bůhvíjakým způsobem jsem prostě nemohl před-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232701
Predátoři
vídat – místo přistání bylo zjištěno správně. Přestože jsem stále visel v pásech a bradu jsem měl potřísněnou sraženou krví z rozkousnutého jazyka, cítil jsem se najednou mnohem lépe než před pár minutami. Možná za to mohl i fakt, že už jsme nečekali ve tmě. Všiml jsem si, že i ostatní se kolem sebe netrpělivě rozhlížejí – všichni jsme byli zvědaví, kam jsme se to vlastně dostali. Zalitoval jsem, že jsem zatím nemohl vyfotografovat oblohu a spustit software identifikující hvězdné pozadí. Program dokázal s rozumnou přesností extrapolovat pohyb hvězd na půl miliardy let zpět. Hned bychom věděli, kde jsme se to vlastně ocitli. Vyjádřeno přesněji – zda jsme se ocitli na místě podle našich předpokladů, tedy na Zemi. Konečně se nad horizontem vynořil první úštěpek slunečního kotouče. Ještě zdaleka neoslňoval, ale už po pár sekundách jsem měl pocit, že na mě někdo svítí dvousetwattovou žárovkou. „Skleníkový efekt, Slunce prohřívá vzduch mnohem intenzivněji než u nás, měli bychom změřit koncentraci oxidu uhličitého,“ zhodnotil se zanícením Palfrey. „Jo,“ přitakal jsem. Blednoucí šeď oblohy, která právě začala získávat první odlesky modři, poskvrnil protáhlý členitý stín. „Nějaký druh pterosaura!“ ohromeně pronesl Palfrey. Všichni jsem zaklonili hlavy. „Ten má rozpětí křídel určitě přes sedm metrů,“ odhadl lord Campbell. „Minimálně, drahý příteli,“ doplnil ho baron. Sedm metrů? S obavami jsem pozoroval létajícího plaza a s ulehčením jsem zjistil, že nás si nevšiml a zamířil směrem k vycházejícímu slunci.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232701