Predátoři
Nebál se, jen mi dával najevo, jak mizerný počtář jsem. Samotného by mě zajímalo, jak k tomu mohlo dojít. „Ano, z velké výšky,“ připustil jsem nerad. „Pan Storch má u svého místa konzoli, kde je chronometr odměřující čas od okamžiku transportu. Díky akcelerometru automaticky zaznamenal i čas dopadu.“ Se zhmotněním se ve výšce jsme při našem plánování počítali, to ano. Jenže tolerance měla být do sedmi metrů. „Jedna celá padesát šest setin sekundy,“ odpověděl ze svého stínu Storch bez vyzvání. Podvědomě jsem provedl bleskový výpočet. „To máme dvanáct metrů. Stačí nám postavit dvanáct metrů vysokou věž a sedět na ní za…“ podíval jsem se na vlastní hodinky, které teď odpočítávaly předem zadaný časový interval pozpátku k nule. „…za 61 dní, dvanáct hodin a tři minuty dvacet sekund.“ I když jsem seděl bez pohybu, cítil jsem, jak mi pod šaty stékají po kůži čůrky potu. Těsně před rozedněním tu bylo hodně přes dvacet stupňů. Kolik v poledne? Podle některých teorií byly oblasti okolo rovníku liduprázdné, přesněji pouště beze stopy života, kde vzhledem k panujícím teplotám docházelo k samovolnému vznícení biomasy, pokud se tam nějaká vytvořila. My jsme se zdaleka nenacházeli na rovníku, ale co když se něco takového děje i tady? Proč jsem si tyhle otázky nekladl dříve? Postupně se rozednívalo. Slunce ještě stále nevyšlo nad obzor, ale horko se už dávno změnilo ve vedro. „Pijte. Doporučuji, aby každý do svačiny vypil minimálně litr vody,“ pronesl Storch.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232701