a další hodinu červené a vymýšlet si celý život, jak se jí to hodí a podle toho, s kým mluví. Aby se v tom člověk trochu vyznal, musel by mít kuráž poslouchat Clémenci celé měsíce. Zatracenou kuráž. Někteří by řekli, že by to chtělo psychiatra. Ale i na to by bylo moc pozdě. Pro Clémenci bylo asi na všechno moc pozdě, to bylo zřejmé, ale Adamsberg ji stejně nijak nelitoval. Clémence je možná milá, možná, jenže tak málo dojemná, že si říkal, kde se vzala v Mathildě chuť ubytovat si ji v koljušce a nechat ji pro sebe pracovat. Jestli tu je někdo hodný, v základním smyslu slova, je to Mathilde. Suverénní a kousavá, ale okázalá, štědře velkodušná. Taková byla ve své prudkosti Mathilde a v něžné variantě Camille. „Má Mathilde nějaké děti?“ „Jednu dceru, pane. Krasavici. Chcete vidět fotku?“ Najednou byla Clémence společenská a uctivá. Možná nastala chvíle vzít si to, proč sem přišel, než změní chování. „Hlavně žádné fotky,“ řekl Adamsberg. „A co ten její přítel filozof, toho znáte?“ „Vy máte ale spoustu otázek, pane. Snad to aspoň Mathildě neuškodí?“ „Ani v nejmenším, naopak, jestli to zůstane mezi námi.“ To byla typická policajtská poťouchlost, jaké Adamsberg neměl moc rád, ale jak se takovýmhle frázím vyhnout? A tak je odříkával zpaměti jako násobilku, aby to měl rychle za sebou. „Viděla jsem ho už dvakrát,“ řekla Clémence trochu pyšně a potáhla z cigarety. „To on napsal tohle…“ Vyplivla pár vláken tabáku, chvíli hledala v knihovně a pak podala Adamsbergovi tlustý svazek: Subjektivní zóny vědomí od Réala Louvenela. Réal, kanadské jméno. Adamsberg si nechal chvíli převalovat v paměti útržky vzpomínek, které v něm jméno vyvolávalo. Žádná se mu nevybavovala jasně. „Začínal jako lékař,“ upřesnila Clémence mezi zuby. „Je to zřejmě bedna, abyste věděl. Nevím, jestli byste na něj stačil. Nechci
99
02devargas_modr_kruh192.indd 99
25.4.2017 1:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232700