Za necelý rok Američany podporovaný program Probuzení, v jehož rámci byli kmenoví bojovníci placeni, že obrátili zbraně proti irácké al‑Qá‘idě a Islámskému státu v Iráku, zlepšil bezpečnostní situaci v provincii Anbár a jejím okolí. Podle velitele mnohonárodnostních sil v Iráku generála Davida H. Petraeuse klesl počet útoků v oblasti z 1350 v říjnu 2006 na pouhých asi 200 v srpnu 2007. V tomto roce se Probuzení stalo celonárodním faktorem. Generál Petraeus ustavil Buňku strategické silové účasti (Force Strategic Engagement Cell, FSEC), pověřenou udržováním kontaktů mezi iráckým odbojem a ústřední vládou prostřednictvím iniciativy Klíčový prvek účasti (Key Leader Engagement, KLE). Tato nová struktura prokázala svou účinnost při útocích na ozbrojence al‑Qá‘idy a jejich vyhánění z kmenových území. V letech 2007– 2008 se milice Sahwa staly základním nástrojem americké strategie boje proti al‑Qá‘idě, jež byla vypuzena ze svých pevností v Ramádí a Fallúdži. Vysoký důstojník AQI Rijád al‑Ugajdí uvedl, že počet jejích aktivních bojovníků v zemi klesl z 12 000 v červnu 2007 na asi 3500 počátkem r. 2008.14 Mezitím ale ISI pokračoval v útocích proti kmenovým vůdcům a iráckým civilistům. V září 2007 se ISI přihlásil k odpovědnosti za usmrcení šajcha Abdula Abú Ríši poblíž jeho domu, a to jen několik dní poté, co se šajch setkal s prezidentem Georgem W. Bushem. V r. 2007 se předseda irácké vlády Núrí al‑Málikí pokusil uplatnit systém Sahwa v šíitských oblastech, zvláště na jihu země, kde zřídil Isnad neboli podpůrné rady. Jejich úkolem mělo být čelit konkurenčním šíitským milicím v oblasti, stejně jako potírat vliv Málikího politických rivalů, např. Islámské nejvyšší rady v Iráku (ISCI), kteří veleli svým vlastním milicím. Isnad byly v zásadě kmenové skupiny, založené v mnoha provinciích. Byly placeny vládou a zodpovídaly se výlučně Málikímu. Premiér byl znepokojen úspěchem sunnitských milicí Sahwa, a to jak kvůli americké podpoře, které se jim dostávalo, tak kvůli vysokému počtu, blížícímu se 80 000 mužů. Myšlenku ozbrojení sunnitů soustavně odmítal, protože podle jeho soudu to mohlo vést k proměně sunnitů v legitimní politickou a významnou vojenskou sílu.15 Na tiskové konferenci v r. 2006 Málikí varoval, že „pouze stát je tím, kdo má právo být ozbrojen… Vypořádáme se s každým, kdo porušuje zákon… Každý si uvědomuje, že existence ozbrojených skupin a milicí narušuje stabilitu a jednotu státu“.16 Jeho prohlášení prozrazuje nedůvěru mezi sunnity jako takovými a předsedou vlády. Americkému tlaku se však Málikí musel podvolit. Třebaže spolupráce mezi někdejšími 104
3. Krach irácké politiky a oživení Islámského státu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232698
nacionalistickými ozbrojenci a Spojenými státy pomohla zlepšit bezpečnostní situaci v zemi, Málikí zůstal nedůvěřivý a skeptický. Nedůvěra přerostla v r. 2008 v nepřátelství, když irácké úřady převzaly kontrolu nad jednotkami Sahwa, což kmenoví vůdci považovali ze strany USA za zradu.17 Ačkoli ještě v témže roce Málikí slíbil, že začlení čtvrtinu jednotek Sahwa do vládních bezpečnostních sil a dalších oficiálních struktur, do r. 2010 neučinil žádné konkrétní kroky, jimiž by zmírnil obavy sunnitských kmenů. Na obranu svého postupu Málikí prohlásil, že do hnutí Sahwa pronikli džihádisté a bývalí baasisté, načež nařídil masové zatýkání sunnitských aktivistů, zejména v Mosulu.18 Pokud byli členové Sahwa přijati do vládních institucí, jednalo se o subalterní a špatně placené pozice, často pouze dočasné, s nepravidelnou výplatou, což dále kalilo vzájemný poměr. V příštích letech se vztahy mezi sunnitskými kmeny a Málikího vládou soustavně zhoršovaly. Na přelomu let 2010 a 2011, když propuklo arabské jaro, přerostly v otevřené nepřátelství.19 Kmenoví vůdci nebyli jedinými sunnity, kteří spolupracovali s americkými okupačními úřady. Abú Azzám at-Tamímí, velitel Džajš al‑islám, se v r. 2007 několikrát tajně sešel s Američany v Abú Ghrajbu. Tamímí řekl, že je schopen postavit jednotku o síle až 17 000 mužů pro boj proti ISI. Stejně jako sunnitští kmenoví vůdci se i členové Džajš al‑islám obávali, že rovnováha sil se posune v jejich neprospěch a že se jejich postavení zkomplikuje. Kromě konfrontace s Američany měli nyní čelit i opozici ze strany sunnitských jednotek Sahwa a šíitských milicí, jakož i vnitřním mocenským sporům. Jakmile Tamímího bojovníci vypudili ISI z Abú Ghrajbu, Spojené státy donutily Málikího vládu, aby je začlenila do iráckých bezpečnostních sil. V Ámiríji, na západ od Bagdádu se ke koalici proti Islámskému státu v Iráku připojil další vysoký důstojník Džajš al‑islám Abú Ábid,20 načež vyčistil tuto oblast od ozbrojenců ISI. Třebaže rady Sahwa prokázaly svou relativní efektivitu, ne všechny sunnitské ozbrojené skupiny se připojily k Američany vedené koalici. V Mosulu, Saláhuddín a Kirkúku proti okupačním silám nadále bojovala Džajš ridžál at-taríqa an-Naqšbandíja (JRTN), převážně baasistická milice. V říjnu 2007 ustavilo šest sunnitských ozbrojených frakcí, včetně Džajš al‑islám, Džamá‘at ansár as-sunna, al‑Džabha al‑islámíja li-l-muqáwama al‑iráqíja (známá také jako Islámská fronta iráckého odporu), Armáda al‑Fátihín a Hamás al‑Iráq, spojené velení, nazvané Politická rada pro irácký odboj (PCIR).21 V prohlášení PCIR se konstatovalo, že „okupace Iráku 3. Krach irácké politiky a oživení Islámského státu
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232698
je aktem agrese a velké nespravedlnosti, zavrženíhodné z hlediska islámu, práva i rozumu. Podle všech zákonů máme právo proti ní protestovat a bojovat“.22 PCIR varovala, že „zákony a smlouvy, dojednané za okupace, budou zrušeny“.23 V r. 2010 vzniklo další uskupení, neuznávající Málikího vládu. Jeho mluvčí Abdurrahmán al‑Džanábí uvedl, že „my v Politické radě iráckého odporu odmítáme dialog s al‑Málikím, jelikož vláda po invazi je ilegální, ustavená pod dozorem okupantů a usilující o legitimizaci existence a praxe okupace“.24 Pokud jde o PCIR, i když se odmítala připojit k hnutí Sahwa, stála v opozici proti ISI. Je zřejmé, že se sunnitské společenství, navzdory ideologické rozrůzněnosti, vyznačovalo široce založenou opozicí proti irácké al‑Qá‘idě. V období před arabským jarem Málikí přijal opatření ke kooptaci sunnitské komunity a boji proti šíitským milicím, které zpochybňovaly jeho autoritu. Jakkoli se to zpočátku jevilo nadějné, problém spočíval v tom, že základním cílem Málikího bylo upevnit svou moc a odolávat americkému tlaku. Proto se také nesplnila očekávání, jež vkládal do svých iniciativ. Např. v létě 2006 zahájil usmiřovací kampaň v podobě tzv. 24-bodového plánu.25 Jejím cílem bylo vtáhnout frustrovanou sunnitskou komunitu do politiky. Málikí dokonce navštívil státy v oblasti Perského zálivu, aby se pokusil jejich představitele získat pro svůj plán. Ten obsahoval mj. amnestii pro povstalce, kteří složí zbraně a zřeknou se násilí, revizi debaasifikačního programu, boj proti sektářství ve vládních strukturách a uspořádání národní usmiřovací konference.26 Jeho úsilí však nezhojilo hluboké rány v irácké společnosti, ani nepřeklenulo propast mezi komunitami. Sunnitští vůdci považovali usmiřovací kampaň za prázdné gesto, protože povstalcům, kteří bojovali proti iráckým i koaličním silám, nebyla zaručena amnestie. Také vlivní šíité nesouhlasili s Málikího plánem, jelikož se obávali, že propuštění baasisté se zreorganizují a pokusí se opět získat politickou moc, zatímco šíitští bojovníci zůstanou ve vězení.27 Nepřátelský postoj šíitského tábora zesílil v listopadu 2006 v důsledku Málikího schůzky s Georgem W. Bushem v jordánském Ammánu, během níž irácký premiér slíbil, že bude bojovat proti šíitským milicím a souhlasil se zvýšením počtu amerických jednotek v Iráku. Sunnitskému společenství se tak dostalo ujištění, že vláda bude nyní s větší rozhodností útočit proti šíitským vzbouřencům. V r. 2007 zahájily irácké úřady v šíitských předměstích Bagdádu včetně Sadrova města operaci Fard al‑qánún (Nastolení práva).28 V témže roce 106
3. Krach irácké politiky a oživení Islámského státu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232698