X
Město je vydáno napospas nelidským uchvatitelům; domácí náčiní přivede soudce na stopu skupiny zmizelých.
Když Ti otevřel oči, pronikalo přes tabulky naolejovaného papíru světlo svítání. Uviděl, jak se nad ním sklání zarudlá, špatně oholená tvář s nízkým čelem, s malýma hloupýma očima a úzkými rty, z nichž vycházel smrdutý dech. „Přines mi ranní rýži, Chungu,“ řekl soudce a odvrátil hlavu. Vrátila se mu matná vzpomínka. Seržanta Chunga nechal v Pu-jangu. Chtělo to prohlédnout si ten svraštělý obličej podruhé. Ti s výkřikem vyskočil a odehnal makaka, který se mu pohodlně usadil na prsou a poslouchal, jak chrápe. Zvíře se běželo schovat nahoru na kus nábytku, odkud upíralo na rozčileného muže pohled uražené staré dámy. Soudce chvíli malého vetřelce pozoroval a přesvědčil se, že se mu to nezdá. Ještě znepokojivější bylo, že to nebyla tatáž opice jako předevčírem. To se jeho pavilon 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232683
stal oblíbeným místem dostaveníček těch lesních tvorů? Má jim snad připravit bufet se sušeným ovocem a občerstvením? Všiml si tácu se snídaní na nízkém stolku a zkonstatoval, že se nemusí namáhat: jeho nenadálý host si už posloužil smaženými placičkami z lepivé rýže, zvlášť připravenými pro jemné patro na slovo vzatého labužníka, zpřevracel misky, upil z číší a všechno zanechal ve stavu, v jakém byla provincie Che-pej po vpádu Hunů. Ti se divil, že se nikdo nepřišel zeptat, co potřebuje. Musel se sám opláchnout, obléci a jakž takž vystrnadit toho drzouna, co si spletl jeho pokoj s hospodou. Teprve když vyšel z pavilonu s tím, že si najde nějakou náhradu za ztracené jídlo, uviděl, o jak rozsáhlý problém se jedná. Když scházel ze schodů, uslyšel ze dvora zavřeného na klíč výkřiky. Ty směšné malé lidské překážky jako zámky, dveře a zákazy vstupu neplatily na tvory schopné skákat po zdech. Brána byla tentokrát otevřená dokořán. Guvernér se s vydatnou pomocí personálu pokoušel odehnat několik makaků, dost odvážných na to, aby si ze vzácných větví čajovníku udělali houpačku. Posunky, výkřiky a hrozby, které je měly zahnat, je naopak přiměly zůstat v bezpečí na stromě, jehož se žádný sluha neodvážil dotknout. Zvířátka si užívala jakýsi folklorní balet z Ťiang-nan tungu a zdálo se, že s velkou radostí. Ochránci čajovníku mávali rukama, opice odpovídaly vyhrnutými pysky, všichni křičeli. Ti měl dojem, že je v pujangské Opeře. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232683
Dostal nápad, jak s vetřelci skoncovat. Na jeho radu zavěsili sluhům na opasky spoustu ovoce a smažených placiček a nechali je chodit kolem stromu. Představení opicím dodalo chuť k jídlu a brzy je začala zajímat svačinka o přestávce. Když živé návnady utíkaly, co jim nohy stačily, táhly za sebou tlupu malých hladovců. Ti doporučil přes strom přehodit síť, aby se jim zabránilo v návratu. Guvernér pro ni poslal k rybářům u jezera. „A ne síť, kterou právě použili!“ nařizoval. „Aby můj čaj nebyl cítit kaprem!“ To rozrušení ho vyčerpalo. „To je příšerná katastrofa!“ bědoval. „Nanejvýš nepříjemnost,“ mírnil ho Ti. „Budou u vás loupit několik hodin nebo několik dní a pak se vrátí do svých milovaných hor.“ „Vy to nechápete, pane komisaři! Vždyť je doba sběru! Jak to uděláme? Musím se o tom poradit s plantážníky!“ Soudcovo pravé obočí nad jeho nevraživým okem se povytáhlo. „Radit se o opicích?“ „Nebo spíš budu obětovat v městském chrámu!“ prohlásil Čchiou Sin-fu s pomateným výrazem. Zamířil k otevřené bráně. „Obětovat opicím?“ opakoval znovu mandarín. Guvernér se zarazil a obrátil se k němu. „Myslíte, že by je naši studenti konfuciánské rétoriky dokázali přivést k rozumu, aby se vrátily na své území?“ „Vzhledem ke stavu vaší mysli jsem si jist, že je dovedete snadno k rozumu sám,“ odpověděl Ti, který se 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232683