Čtení na léto
Na vesnici Jakuba Katalpa
Budeme se stěhovat na venkov, říkám doktorce Soukupové. Výborně, odpovídá. Venkov je léčivý. Doktorka Soukupová je psychiatrička. Chodím k ní už pět let, s těžkými depresemi. Musíte postupovat opatrně, pokračuje. Procházet se po zahradě a objímat stromy. Opatrně se seznámit s mís tem, kde budete bydlet. Potom mi napíše recept. Prozac. Jako obvykle. A něco málo benzodiazepinů, to kdyby přišla úzkost.
Poprvé si všimneme toho, že dům praská. Zděšení. Voláme statika. Několik statiků. Žádný z nich nechce přijet. Bydlíme prý moc daleko. Dům praská dál. Měsíc za měsícem. Vlasové praskliny, mělké praskliny, praskliny hluboké až na dřeň, praskliny připomínající řeku. Udělali jsme chybu? Spadne nám dům na hlavu? Změní se v hromádku cihel a malty? Nemáme tušení.
Dům, do kterého se stěhujeme, je malý. Dvě místnosti a kuchyně. Půda. Staré lopaty na sázení chleba a peřiny zavěšené přes trámy. Sklep, ve kterém je expanzní nádoba fungující na prin cipu tlaku vody a vzduchu, bojler a zázračná krabička, dávající pumpě, umístěné ve vrtu na zahradě, pokyn k čer pání vody. Později nám způsobí několik bezesných nocí.
• • •
Prvních pár let o něm mluvíme jako o domu. Potom k němu získáme důvěrnější vztah. Láska i nenávist současně. Změníme slovník. Začneme o něm mluvit jako o baráku. Cihlová klec, která nás v sobě uzavírá. Nedůvěra a nemožnost barák vytopit. Ranní drkotání zubů a na teploměru šestnáct stupňů. Radost z toho, že je celý náš. Teplé dřevěné trámy v podkroví. Ručně kované hřebíky, které v nich vězí. Barák nás pohltil a pomalu nás žvýká.
Dům má kamennou podezdívku, aby v něm nevzlínala voda. Ve sklepě je studánka, do které se stahuje voda ze zá kladů. Původní majitel nám poradil, abychom ji ucpali. Uděláme to, mělkou louži vycpeme igelitem. Pár dnů nato pochopíme, jaká to byla chyba. Sklep je plný vody, která nemá kam odcházet. Pokorně studánku znovu otevřeme a voda jako zázrakem zmizí.
• • •
Beru dva prozacy denně. Představuji si, jak můj mozek vyrábí serotonin. A dopamin. Všechny látky potřebné k tomu, abych mohla normálně fungovat. Když přijde úzkost, vezmu si malou dávku benzodiazepinů. Doktorka Soukupová je jejich velká zastánkyně. Není mi ještě ani třicet, a ona už do mě kromě prozacu pumpuje lexaurin i xanax. Po xanaxu jsem tak zpomalená, že nemůžu chodit. Jsme s mužem na výletě, kousek za vesnicí, a já mám pocit, že domů nedojdu. Jako kdybych se přilepila k zemi, k půdě. Chce se mi brečet. Ale když berete prozac, slzy jsou od vás daleko. Choďte na procházky, radí mi doktorka Soukupová, když jsem na jedné z pravidelných prohlídek. A čtěte Betty MacDonaldovou. To vám zlepší náladu. Zařídím se podle její rady. Měla bych vyměnit psy chiatra, ale z nějakého důvodu to neudělám. Čtu Vejce a já a čekám, kdy se mi zlepší nálada.
Nechtěli jsme sem jít. Od začátku jsme věděli, že dům je příliš malý. Do kuchyně se sotva vejde stůl. A místnosti jsou průchozí. Celý rok jsme okupovali servery s realitními inzeráty. Nakonec jsme na sebe s domem zbyli. Majitel se ho chtěl zbavit a my jsme toužili dostat se dál od města. Představovali jsme si idylu. Zahradu. Květiny. Vlastní brambory. Ticho. V noci čisté nebe a hvězdy. Vůni ohně. Plácli jsme si. Majitel (teď už bývalý) se rozplakal. Zpočátku jsem si myslela, že pláče dojetím. Nechce se vzdá vat milovaného místa. Později jsem pochopila. Oplakával peníze — nebyli jsme totiž ochotni zaplatit požadovanou sumu a nabídli jsme mu o čtvrt milionu méně. V roce 2007, v listopadu, přebíráme klíče. Čeká nás úklid, pak stěhování nábytku.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232663