U pobořeného vstupu do Notre-Dame vyběhl schody po dvou a vpotácel se do chrámové lodi — na okamžik se zastavil, ztěžka dýchal a odříkával důvěrně známou modlitbu, modlil se za to, aby posvěcená půda dokázala jeho pronásledovatele zastavit — ale byl Padlý anděl, a už předem na své modlitby znal odpověď. Na pozůstatcích lavic, soch a oblouků se mihotalo světlo; a pak se najednou po všem plazila temnota a tentokrát se mu dostalo pohledu na plné rozpětí roztažených křídel — tak černých a tak obrovských, jak pověry přisuzovaly jeho druhu. Rozpínala se za ním; tak blízko, že by se jich mohl dotknout; tak blízko, že kdyby se odvážil ohlédnout zpět, ovanul by ho vzduch zvířený jejich pohybem… Ohlédl se a viděl; a byl ztracen.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232613
REQUIEM ZA PADLÉHO ANDĚLA Madeleine se zhluboka nadechla a přinutila se pohlédnout na Orisovo tělo. Leželo opuštěné v Aragonově nemocničním sále, od krku až po stydkou kost otevřené a poznamenané prací skalpelů a škrabek; vnitřní orgány byly vyjmuty, sestry je označily a zvážily; popelavá tvář se slabě zmodralou pokožkou pod očima zírala vzhůru. Na mrtvolách Padlých andělů bylo něco… definitivního, jakási nenávratná ztráta lehkosti a půvabu — na kůži se začaly dělat skvrny, vlasy ztrácely svůj lesk, vše se nadouvalo a těžklo —, konečná odplata smrtelného světa, jeho poslední objetí na rozloučenou, Pád, který je skutečnější a věčnější než ten původní. To, co pod stropy Hôtel-Dieu leželo na stole z chladného kovu, byl Oris, ale Oris připravený o vše, díky čemuž na něj dříve byla radost pohledět; a jen Bůh věděl, jestli v těle sídlí duše, nebo kam odešla. Madeleine ho už nikdy nepokárá za to, že neví, co má dělat; už s ním nikdy nebude probírat jeho nejnovější překlad z klasické řečtiny; už se s ním nebude přít, jestli byli Padlí osvobozeni od prvotního hříchu — napůl pobavená, napůl rozzlobená, že diskutuje o teologii, na niž měla sotva čas. Na Orise nikdy neměla čas — v jeho případě vždy musela bojovat s rozmrzelostí, když si přávala, aby se už přestal ptát a začal se činit. Nikdy na něj neměla čas a teď už jí žádný čas nezbýval. Vůbec žádný; navždy Orise ztratila; už navždy byl mimo její dosah — navždy, dokud nepřijde Vzkříšení mrtvých a otevření hrobů, což byla myšlenka stejně útěšná jako strašná, protože jak bude o Padlých andělech smýšlet Bůh, tam na konci času?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232613
Ochraňuj ho, promluvila v duchu ke svému bezcitnému, krutému Bohu — k tomu, jehož existenci nemohla popřít, ale v nějž neměla žádnou víru. Prosím, ochraňuj ho. Její vina. Je to její vina, že mu nevěřila, že ho ujišťovala, ať svůj noční zážitek pokládá za pouhou iluzi, ať si s ničím nedělá starosti; že jeho obavy zatajila před Selene, protože se bála odhalení, že užívá andělskou esenci. Je zbabělec. Selene jí stála po boku a dívala se na mrtvé tělo; jako obvykle nenuceně elegantní a nenuceně arogantní. Za ní se opírali o stěnu sálu její osobní strážci; a sestry skládaly použité pokrývky a uklízely stůl; rovnaly na tác skalpely, které Aragon použil, a vše ostatní, co se Orise dotklo. Jedna z nich — Pauline, rozměrná žena s něžným dotekem — se na Madeleine omluvně usmála. Samozřejmě. Samozřejmě, ten tác byl pro ni, pro alchymistku Řádu Stříbrostínu. Ani kapička krve nesmí přijít nazmar; takový byl život v Řádech, jediný, který kdy poznala. Madeleine se znovu zhluboka nadechla, aby ovládla své třesoucí se ruce — aby se jí rozmazaný svět zase zaostřil. Pauline k ní bez varování přistoupila a položila jí mozolnatou dlaň na rameno. „Jste v pořádku?“ zeptala se. Madeleine kývla a snažila se spolknout slanou pachuť v ústech. „Budu — budu v pořádku,“ zachraptěla, ale Pauline zavrtěla hlavou. „Jistěže nebudete.“ Sestra ji znovu stiskla — trochu bolestivě, ale nikoli nelaskavě. „Jestli chcete, zastavte se později na sesterně. Máme i silnější léky.“ Alkohol, bezpochyby; cointreau, chartreuska nebo anýzový pastis; příjemný způsob, jak zabít čas, ale to nebylo to, co chtěla a potřebovala. Z touhy po andělské esenci se jí třásly ruce — to si nemohla dovolit, ne teď. Do třetice se zhluboka nadechla a třas zastavila. „Děkuju,“ řekla. Pauline se usmála a pak se vzdálila.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232613