„Ach, dobřííí lidé…“ Nejsou ani lidé, ani dobří. Zdi Zlaté růže jsou ještě růžové. A tamhle stojí i Vila Marina a Vila Anna… ale tam teď bydlí sovy, malí výrečci: za nocí křičí své teskné gjú… gjú… Můžete spát, nikdo vás nebude rušit. Támhle je šafránový penzion Linden, kdysi kolem něj na štěrkem posypaném prostranství kvetly růžové oleandry v zelených soudcích. Sbohem, oleandrový háji! Ze soudků ho vyrvali přičinliví sadaři a soudky spálili. Stařík admirál, hospodář, se odsud dalekohledem díval na moře. Postavil si nový koráb zde, na souši, s doutníkem v ústech se procházel na balkoně ve svítivě sněhobílém námořnickém saku, jasně lesklých kalhotách a v bílých neslyšných lakýrkách, prosolený moři, s bílým plnovousem. Vyměnil mořské bouře za sladké bezvětří, zahálející krátkou dýku za zahradnické nůžky, vratkou palubu za pevné štěrkové cestičky. Vypěstoval růžové hradby z oleandrů, fialové z vistárií, broskvové sady a divoké růže… Jeho dalekohled zničili a on odešel pod zem: tam je již docela klid. V generálově „korábu“ se objevil obrovský povozník Korjak, uhnízdil se tam s rodinou a s krávou a tvrdošíjně čeká: přiklepnou mu dům – palác s vinicemi a sady – za těžkou práci, kterou v životě vykonal? Vozil admirála na dvoukolce do města! Hlídá prázdnou usedlost a postupně vylamuje okenní rámy. Dole sílí hlasy. Roklí se zřetelně nese naříkající ženský hlas: 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232525
„Dobří… lidé!… podívejte se přece!…“ „Vyrvu ti střeva z těla… za moji Rjabku!…“ To je Korjakův hlas, chraplavý řev. „Jenom se trošku podívejte… dobří lidé… zabíjí mně muže!…“ „Dej sem… moje ma-so… vyrvu ti ho z chřtánu! Kams ho schoval, hned nám to řekni!… vnitřnosti jste, vy svině, sežrali… z mojí Rjabky!…“ „Ať mě Bůh zatratí, jestli nemluvím pravdu… celej tejden jsem byl v jednom kole, byl jsem v Jaltě… vyptejte se na to nejdřív u sousedů… Strýčku Stěpane, vždyť ta vaše Rjabka se sem ani nepřiblížila! Zač starého člověka zabíjíte?!“ Zabíjejí člověka? A ten naříkající hlas – je lidský hlas? A ten vřískot a řev?! „Ků-ži, mizero… dej sem moje ma-so! Že je tvůj parchant u milice… já taky pracuju… Buržousty jste pozabíjeli, teď ničíte vlastního bratra!… Chci svoji Rjabku… zloduši nelítostní!…“ „Namouduši… okamžitě jdu na výbor, ten revoluční… řeknu, jak jste generálovy truhlice opatroval…“ „A co ty… co? Máš málo?! Že ses tím neudávila?! Snad jsi málo, ty děvko, dobrých lidí poudávala, cizí majetek nakradla, na trh vláčela?! Já ten tvůj výbor… je to jedna banda! Du-ši z tebe vytřesu… dej sem maso!“ „Proč se mě nikdo nezastane… lidéé dobří?!“ Slyším tupou ránu, jako by něco hodili na zem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232525
„Za-bil… živého člověka zabil… lidé boží!…“ „Zabiju tě – neručím za sebe! Mám malé děti…“ Na vršcích se to hemží – lidé vylézají ven jako brouci. Támhle a támhle. Skrývali se kdesi v norách. Všichni z vršků pozorují prostranství před penzionem Linden – sledují scénu jako z řeckého divadla. Stíní si oči před sluncem. Daleko dole se krčí v rokli na úzkém prostoru nabílený domek z hlíny: nad ním se vine namodralý obláček kouře. Na dvorku kdosi pobíhá – lidé, snad to ani nejsou lidé, ale mušky: dvě se svíjejí na zemi; modrá skvrnka pobíhá, mává hůlkou. Z Verbova vršku běží děti a křičí: „Pod Lindenem zabíjejí! Gaňko, dej pozor na Tamarku!…“ Gaňka křičí: „Chci… vidět… jak zabí-je-jí!“ I sousedé vykoukli ven. Je slyšet Ljaljin hlásek: „To je Stěpan Korjak, maminko… v bílé košili… nohou přímo do břicha, maminko… kolenem!…“ „Ljaličko, nedívej se! Co je to za zvěř, Bože…“ volá na ni stará milostpaní. „Proboha, Ljaličko… jdi pryč, nedívej se…“ „Co se to děje, chůvo?…“ „No… Korjak zabíjí stařečka Glazkova kvůli krávě…“ doléhá sem zpoza vršku chůvin hlas. Sešla pod opěrnou zeď, aby lépe viděla. „Jen tak dál, dělali si, co chtěli! Natahali domů, na co přišli! Barák je toho plný… Každý boží den 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232525