„Ach, dobřííí lidé…“ Nejsou ani lidé, ani dobří. Zdi Zlaté růže jsou ještě růžové. A tamhle stojí i Vila Marina a Vila Anna… ale tam teď bydlí sovy, malí výrečci: za nocí křičí své teskné gjú… gjú… Můžete spát, nikdo vás nebude rušit. Támhle je šafránový penzion Linden, kdysi kolem něj na štěrkem posypaném prostranství kvetly růžové oleandry v zelených soudcích. Sbohem, oleandrový háji! Ze soudků ho vyrvali přičinliví sadaři a soudky spálili. Stařík admirál, hospodář, se odsud dalekohledem díval na moře. Postavil si nový koráb zde, na souši, s doutníkem v ústech se procházel na balkoně ve svítivě sněhobílém námořnickém saku, jasně lesklých kalhotách a v bílých neslyšných lakýrkách, prosolený moři, s bílým plnovousem. Vyměnil mořské bouře za sladké bezvětří, zahálející krátkou dýku za zahradnické nůžky, vratkou palubu za pevné štěrkové cestičky. Vypěstoval růžové hradby z oleandrů, fialové z vistárií, broskvové sady a divoké růže… Jeho dalekohled zničili a on odešel pod zem: tam je již docela klid. V generálově „korábu“ se objevil obrovský povozník Korjak, uhnízdil se tam s rodinou a s krávou a tvrdošíjně čeká: přiklepnou mu dům – palác s vinicemi a sady – za těžkou práci, kterou v životě vykonal? Vozil admirála na dvoukolce do města! Hlídá prázdnou usedlost a postupně vylamuje okenní rámy. Dole sílí hlasy. Roklí se zřetelně nese naříkající ženský hlas: 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232525