„Konečně se vracíš!“ slyším svou ženu, jak na mě křičí skrze slzy, a vidím, jak natahuje ruce. „Říkal jsem přece, že vás tu nenechám!“ také natáhnu ruce, ale v tu chvíli se ozve silná bolest v břiše a zaklopýtám. „Věděla jsem, že to dodržíš,“ ještě si rychle otře slzy a když je ode mě dva metry, tak mi dojdou síly, bolest se stane nesnesitelnou a začnu padat. Naštěstí mě zachytí před dopadem, takže ji dopadnu do náruče: „Odpusť mi to,“ zakašlu a ze rtů mi vyteče pár kapek krve, „Ale ještě nejsem plně uzdravený,“ ucítím smrt, jak mi dýchá na krk a pomalu slyším, jak mé srdce odbíjí poslední vteřiny mého života. „Proč jsi to udělal?“ její hlas je náhle smutný a všechna veselost i radost z něj vymizí. „Maminko, co má tatínek s pusou, že mu teče krev?“ zeptá se nejstarší z dětí. „Kousnul jsem se do jazyka,“ odpovím s úsměvem a snažím se skrýt bolest v břiše. „Chyběl jsi nám, tatínku,“ usmějí se a začnou radostí brečet. „Děti, nechte tatínka, potřebuje si..,“ odmlčí se a začne brečet. „Potřebuju si odpočinout a vyspat se,“ odpovím za ní, aby jim nemusela říkat smutnou pravdu hned po mém návratu. „Kde je strejda? On se vrátit nechtěl?“ opět spustí své otázky. „Založil si vlastní rodinu, ale pozdravuje vás,“ bolí mě, že jim musím takto lhát, ale pravdu by neunesli, na to jsou příliš malé. „Už nemluv a šetři síly,“ zašeptá mi do ucha a pomůže mi dojít do domu. Děti zůstanou venku a hrají si. „Konečně je tatínek doma!“ řekne nejstarší a nejmladší odpoví: „Jo! Konečně si s námi bude zase hrát!“ Když to slyším, tak se mi chce smát, ale zároveň se mi hrnou slzy do očí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232341