„Konečně se vracíš!“ slyším svou ženu, jak na mě křičí skrze slzy, a vidím, jak natahuje ruce. „Říkal jsem přece, že vás tu nenechám!“ také natáhnu ruce, ale v tu chvíli se ozve silná bolest v břiše a zaklopýtám. „Věděla jsem, že to dodržíš,“ ještě si rychle otře slzy a když je ode mě dva metry, tak mi dojdou síly, bolest se stane nesnesitelnou a začnu padat. Naštěstí mě zachytí před dopadem, takže ji dopadnu do náruče: „Odpusť mi to,“ zakašlu a ze rtů mi vyteče pár kapek krve, „Ale ještě nejsem plně uzdravený,“ ucítím smrt, jak mi dýchá na krk a pomalu slyším, jak mé srdce odbíjí poslední vteřiny mého života. „Proč jsi to udělal?“ její hlas je náhle smutný a všechna veselost i radost z něj vymizí. „Maminko, co má tatínek s pusou, že mu teče krev?“ zeptá se nejstarší z dětí. „Kousnul jsem se do jazyka,“ odpovím s úsměvem a snažím se skrýt bolest v břiše. „Chyběl jsi nám, tatínku,“ usmějí se a začnou radostí brečet. „Děti, nechte tatínka, potřebuje si..,“ odmlčí se a začne brečet. „Potřebuju si odpočinout a vyspat se,“ odpovím za ní, aby jim nemusela říkat smutnou pravdu hned po mém návratu. „Kde je strejda? On se vrátit nechtěl?“ opět spustí své otázky. „Založil si vlastní rodinu, ale pozdravuje vás,“ bolí mě, že jim musím takto lhát, ale pravdu by neunesli, na to jsou příliš malé. „Už nemluv a šetři síly,“ zašeptá mi do ucha a pomůže mi dojít do domu. Děti zůstanou venku a hrají si. „Konečně je tatínek doma!“ řekne nejstarší a nejmladší odpoví: „Jo! Konečně si s námi bude zase hrát!“ Když to slyším, tak se mi chce smát, ale zároveň se mi hrnou slzy do očí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232341
Žena mě pomalu uloží do postele a až teď si všimnu, že její tvář je celá ztrápená z čekání a smutku: „Proč jsi nepočkal, až budeš zcela vyléčený?“ řekne skrze slzy. „Protože bych stejně umřel. Válku o to území jsme nevyhráli, a kdybych tam zůstal, již nikdy bych vás neviděl,“ znovu zakašlu, ale tentokrát i s krví. „Hlupáku!“ vynadá mi, aby si ulevila, a potom se rozbrečí, přičemž mi položí hlavu na rameno. „Nebreč, slzy nic neřeší,“ pohladím ji ve vlasech a dám ji je na stranu tak, aby nebyli od krve. V tom přijdou do místnosti děti a než stihnou mít nějaké otázky, tak jim řeknu: „Maminka brečí radostí,“ pokusím se o úsměv, ale slzy mi to nedovolí. „Tatínek… nás opustí?“ řekne nejmladší a rozbrečí se tak, že si v slzách lehne na zem, zatímco prostřední konečně promluví: „Tatínek si musí odpočinout a vyspat se,“ i když je tak malý, tak pochopil, jak je to myšleno a pomalu dojde ke mně, „Že jo tati, potřebuješ se jenom vyspat,“ rozbrečí se skoro víc, jak nejmladší a já vím, že již nemá cenu lhát, tak jen kývnu hlavou„Ano, potřebuju se vyspat.“ Nejstarší se mezitím snaží uklidnit nejmladší, i když sám brečí. „Až se probudím, tak si budeme hrát,“ i když jim to chci slíbit, tak nemůžu, protože bych to porušil. „Slibuješ?“ řekne nejmladší a já nevím, co odpovědět. „Slibuju…“ odpovím nakonec a zavřu oči. Má žena, poslouchající tlukot mého srdce, zvedne hlavu ve chvíli, kdy pomalu přestává bít se slovy: „Otevři oči a podívej se mi do očí.“ Poslechnu jí, otevřu oči a kouknu do těch jejích: „Neboj, neusnul bych, dokud bych ještě neviděl ty andělské oči,“ řeknu s úsměvem. „Miluju tě…“ řekne mi potichu a pohladí mě po tváři.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232341
„Taky tě miluju… Mayell,“ kouknu na nejmladší a nejstarší dítě, poté na prostřední, „Miluju vás všechny,“ opět kouknu na nejstaršího a nejmladší: „Teodore, bude z tebe dobrý starší bratr, a proto hlídej svou jedinou sestřičku,“ usměju se a kouknu na nejmladší dítě, „Jednoho dne z tebe vyroste krásná dáma, jako tvá maminka, Meyllo. Proto máte podobná jména.“ S úsměvem kouknu na svého druhého syna, „A ty, Tobiáši… hlídej maminku a své sourozence,“ po tváři mi stečou slzy a naposledy se kouknu do očí Mayell: „Žijte dlouhý život, budu na vás čekat klidně nekonečnou dobu,“ usměju se a zavřu oči. „Dobrou noc, tati,“ řekne Tobiáš a políbí mě na tvář. Teodor mezitím uklidní Meyllu a zopakují to samé i s políbením na tvář. Z posledních sil pohladím Mayell a když mi dá poslední polibek, na vteřinu otevřu oči, „Miluju tě…“ řeknu a opět pomalu zavřu oči se slovy: „...dobrou noc…“ a s posledním dechem dodám, „...až se probudím, budeme si hrát...“.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232341