V mém věku není neobvyklé, že se lidé zastřelí. Umírají náhlou a téměř trapnou smrtí s malou kovovou součástkou ve ztuhlých prstech. Trvalo mi dlouho, než jsem se prohrabal doprostřed jezera. Zpotil jsem se, a když jsem se tam konečně dostal, bolela mě záda a ruce. Za autem se jako mrak zvedaly výfukové plyny. Ale na jezeře jsem motor neslyšel. Bylo naprosté ticho. Žádní ptáci, žádný pohyb mezi němými stromy. Přál jsem si, abych se zpovzdálí mohl vidět. Daleko v lese, schovaný pozorovatel, který sleduje sám sebe. Když jsem se vracel k autu, pomyslel jsem si, že brzy bude po všem. Opustím Harriet tam, kde si bude přát, abychom se rozloučili. Stále jsem věděl jenom to, že bydlí někde ve Stockholmu. Budu se moct vrátit na svůj ostrov. Cestou zpět jsem se rozhodl poslat pohled Janssonovi. Nikdy by mě nenapadlo, že mu napíšu. Ale teď jsem ho potřeboval. Koupím pohled s těmi nekonečnými lesy, nejspíš s takovým tím obrázkem, na kterém jsou zasněžené stromy. Doprostřed lesů namaluju křížek a napíšu: „Tady jsem. Vrátím se brzo. Nakrm moje zvířata.“ Harriet už vystoupila z auta. Před sebou měla chodítko. Společně jsme kráčeli cestičkou, kterou jsem prohrabal. Přepadl mě pocit, že jsme průvod na cestě k oltáři. Zajímalo mě, na co myslí. Rozhlížela se, pátrala po životě mezi stromy. Ale všude bylo ticho, kromě slabého předení motoru auta. „Ledu jsem se vždycky bála,“ ozvala se najednou. „Přesto ses odvážila vydat na můj ostrov?“ „Mít strach neznamená, že se neodvážím postavit tomu, co mě děsí.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232280