98
O výtvarnou mateřštinu
už k polaritě obsažené v pojmu i faktu tradice, ale ještě líp si obě stránky uvědomíme pohledem na dějiny. Tradice, která působila, co je člověk člověkem a dávno předtím, než se pro ni nalezlo jméno, nebyla totiž vždycky chápána ani praktikována jako děj. Za to vděčíme až Řecku, teprve ono provedlo přestavbu společnosti a posunulo v ní do popředí jedince. Egypt, patrně vynálezce vzdělanosti, musil sice tradici jako děj mimoděk praktikovat, ale znal ji a uznával jenom jako stav, protože neznal jedince a absorboval ho svým společenským mýtem. (Snad bylo třeba člověka na počátku kultury takto zhurta držet na nohou, aby neklesl zpět k přírodnímu stupni, kde sousedil se zvířetem, byť tam sdílel i jeho ctnosti.) Odtud se rodí i rozdílný osud kultur vycházejících z tohoto dvojího rodokmenu. Kultury egyptské tradice nakonec vždy ustrnuly, kultury řeckého rodokmenu učinily Evropu Evropou, ba víc zárodkem lidského světa vůbec. V člověku i v dějinách stojí tedy proti sobě dva životní postoje: starší formulace tradice jako stavu a novější, řecká, pak evropská formulace tradice jako děje. Bylo by však pošetilou pověrou předpokládat, že starší postoj zmizel jen proto, že je starší a že byl překonán. Nic není v člověku překonáno, ani jeho sousedství se zvířetem, s nímž má stále kus společného osudu, nic není překonáno a všechno jen lze nebo [je] nutno trvalým a trvajícím úsilím překonávat. Lidský vzpřímený postoj zajišťuje jen neustávající péči a námahu, protože člověk je nejen sám sebou, nejen člověkem, nejen jedincem (ale vstoupil do života prožívaného na nižší, vyšší kulturní úrovni), ale je také doslova zosobněním, ztělesněním lidských dějin. Ustane-li jen chvíli péče a úsilí, automaticky klesá, a kam by dovedl klesnout, naznačují dost výstražně kultury, které vyhynuly. Není to pohodlná víra ve vývoj, který pracuje za nás: naopak, zde se nepopírá, ale předpokládá možnost úpadku, ba i pádu. Je-li člověk ztělesněním vlastních dějin, pak egyptský životní postoj nezmizel, zůstává trvale v člověku jako něco, co nutno stále korigovat lepším poznáním řeckého původu. Vzpomeňme si na Sokratovu smrt. Jak si i Řecko, překonávající egyptskou strnulost dějem už v archaickém umění, uchovalo v sobě kus Egypta! Jistě proto, že onen nevykořenitelný kus Egypta v člověku je i kusem jeho biologie. Míra a síla toho, co člověk musil a mohl jen získat z cizí zkušenosti, je tak veliká, že není divu, snaží-li se tato pouta uvolnit, aby byl co nejvíc sám sebou, a naopak není divu, že mu lze celý život vystačit jen s touto cizí zkušeností. Od vržení světla na jednu a tmy na druhou stranu musí nás však zdržet fakt, že i uvolňující typ člověka je podmíněn vazbou a že bez toho, co získal, nebyl by vůbec schopen žádného uvolňování: a naopak, možnost druhého případu, kde filtr osobní zkušenosti i opakování odstiňuje nebo mění v něco nového. Kolikrát chtěli lidé opakovat antiku a z vůle opakovat vyšlo po každé něco jiného. Může-li být i chápání tradice jako stavu, jako dogmatu zásluhou člověkovy struktury, praktickým uplatněním tradice jako děje, stejně dobře může opačný postoj vést k zápornému konci, k tomu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232106
O výtvarnou mateřštinu
99
že se jedinec vydělí ze společenství, které mu vlastním trváním umožňovalo i jeho jedinečnost. Není-li sám člověk jen kusem přírody, pak je mezi jedincem a společenstvím reciprocita. Nahromaděnými zkušenostmi umožňuje společenství jedinci, aby byl jedincem, a za to se jedinec společenství odvděčuje tím, že svou jedinečností rozšiřuje jeho zkušenostní rezervoár. Bez této reciprocity padá společenství i jedinec a oběma hrozí nebezpečí, že se stanou jen kusem ostatní přírody, že přestane existovat lidstvo i člověk, i kdyby o trochu déle živořili představitelé vyšších obratlovců druhu Homo sapiens. A ještě jedna věc určuje vztah jedince ke společenství a stejně i jednoho celku k druhému: fakt, že člověk přijaté nejen zabarvuje vlastní zkušeností, ale že mu individuální charakter zkušenosti dovoluje výběr. To znamená, že nemusí být společenstvím nejen pochopeno, ale ani přijato všechno, co mu jedinec předkládá. Nelze tedy spoléhat na budoucí pochopení nebo přijetí toho, co se nechápe a nepřijímá už dnes. A naopak, kolik příštích objevů skrývá minulost, jak se zde dějiny stávají kusem dneška a jak tu člověk tímto rozšířením časových hranic překonává vlastní dočasnost a smrtelnost. Nestojí tato úžasná možnost za to, i když číhá na každého nebezpečí, že bude jako pleva odhozeno, co pokládal za svou trošku přinášenou do mlýna? Je se tu třeba učit pokoře. Zašel jsem dost daleko, nyní se už lze pokusit o závěr. Tradice je tedy děj velmi širokého rozkyvu. Na jednom konci ustavuje minulé zkušenosti jako příkaz, jako pravověří a dogma, na druhém chce všechna pouta zpřetrhat, ale než dospěje k tomuto rozhodnutí, chápe zkušenosti získané sdělením jako východisko vlastní práce, vlastní zkušenosti a lepšího poznání. Vneseme-li sem otázku davu a jedince, víme už, kde je jejich místo na stupnici mezi oběma póly, a víme to i s tou rezervou, kterou nám uvádí na paměť člověkova zkušenost, vždy individuální, individuální v chápání, ve výběru i v nechápání nebo v odmítání. Nyní otázka: má tento děj, mají oba jeho konce, oba póly obsažené a působící v pojmu tradice vůbec něco společného? Magnetickou sférou obou pólů, půdou, kde se oba děje scházejí i srážejí do společenství. Tradice myšlená jako stav předstupuje před jedince v podobě příkazu uplatňovaného společenstvím a právě ze společenství vyvozuje bezodmluvnou závaznost. Ale také tradice chápaná a uplatňovaná jako děj počítá se společenstvím, ba i nejkrajnější individualista, který zde škrtá všechny závazky, utěšuje se vlastně budoucností, příštím společenstvím, které mu porozumí. Vědomí společenství je tedy tmelem jednotícím v tradici obě půlky jejího děje. Bez tohoto vědomí není tradic v jednom ani ve druhém slova smyslu, leda jen mechanické opakování, v němž je člověk trpnou součástí ostatní přírody. Teprve po pokusu o tuto odpověď smíme si položit otázku, jak je to s naší, s českou výtvarnou tradicí. Smíme ji hledat a najdeme její počátky teprve tam, kde už existuje dosti silné vědomí společenství, podklad, bez něhož nemůže tradice působit v jedné ani ve druhé podobě. Pak si stačí jen uvědomit
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232106
100
O výtvarnou mateřštinu
skladbu naší společnosti před rokem 1848 a víme, že všechny souvislosti, pokud je vůbec lze nalézt před ním, mohou být jen mechanické. Kde nebylo vědomí společenství, nejen výtvarného, ale ani kmenového, nemohla tradice vznikat ani trvat. Sahá-li umělec domácího, nebo dokonce cizího původu po historickém námětu, když se Antonín Machek pokouší o souvislejší výtvarný přepis osudů své země v Obrazech z českých dějin,44 připojuje-li Antonín Mánes, otec Josefův, ke svému jménu Bohemus, dávno ještě nevznikají výtvarné tradice. Dá se tu nejvýš měřit podíl historismu na probuzení a růstu národního vědomí, vyzařuje-li až sem a dává-li i zde k dispozici svůj látkový rezervoár, ale víc nic. Není to ještě ani tradice, natož tradice výtvarná. Podívejme se ostatně na kresby Kholovy45, Berglerovy, ba i na historické náměty Machkovy a Navrátilovy: jak zanikají bez výtvarné odezvy! Ostatně, umělec této doby – a to ukazuje nejlepší z nich Josef Navrátil – nemá uměleckého vědomí a sebevědomí; vystačí dosud se stavovsko-řemeslným vědomím. Je-li školené umění tříští horších, lepších a v Navrátilově případě až jedním z nejlepších výkonů, různorodým skupenstvím, kde může předbíhat jen výtvarný pud mimoděk a bez dotazování, přece je tu oblast, kde výtvarná tradice trvá a působí, protože tam trvá i vědomí společenství. Snad právě této oblasti máme co děkovat, že se tříšť školeného umění stala začátkem, a patrně i za to, že zde výtvarný pud mimoděk rýsoval zítřek a nám že je pak z odstupu možno prodlužovat tradici až před její vlastní práh. Řekl jsem „snad“, protože lidové umění, jediná oblast schopná výtvarné tradice v počátcích našeho umění nové doby, bylo vlastně teprve nedávno přijato za složku výtvarných dějin a zůstává nevyjasněno ve své povaze a tím spíš ve vztahu ke druhé, nápadnější větvi našeho výtvarného projevu, ke školenému umění. Leckdo snad zde zapochybuje. Jak je možné, že jsme neměli před rokem 1848 žádnou výtvarnou tradici, když jsme už tehdy měli Josefa Navrátila? Když jsme žili výtvarně od baroka zpět až ke gotice a k románskému umění, byť nás od baroka dělil úpadek, jaký lze sotva popřít i vyznavači onoho druhu vývoje, který úpadek nepřipouští? Mohlo by být výsledkem všech těch hodnot, které se zrodily z této půdy, podivné postavení, v němž si zachoval tradici jen lidový výtvarný projev? Pozor na tyto námitky, znějí dosti výmluvně, ale zakládají se na jedné falešné myšlence a na jednom citu, který je ušlechtilý a úctyhodný, ale zvlášť snadno zatemňuje náš pohled. Náš národní cit si zde nechce přiznat, že jsme v umění nové doby vskutku začínali takřka od nuly, tak od nuly, že nebýt tradic a souvislostí v lidovém výtvar-
44 Antonín Machek, Dějiny České v kamenopisně vyvedených obrazech představeny od sjednocených Umělců Akademie Pražské, Praha 1820–1824. 45 Ludvík Khol (1746–1821), malíř a mědirytec. Studoval na vídeňské akademii, v Praze soukromě učil kresbu. Jeho žákem byl například Antonín Machek. Ve vlastní tvorbě se věnoval námětům z české historie a kresbám architektury.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232106