98
O výtvarnou mateřštinu
už k polaritě obsažené v pojmu i faktu tradice, ale ještě líp si obě stránky uvědomíme pohledem na dějiny. Tradice, která působila, co je člověk člověkem a dávno předtím, než se pro ni nalezlo jméno, nebyla totiž vždycky chápána ani praktikována jako děj. Za to vděčíme až Řecku, teprve ono provedlo přestavbu společnosti a posunulo v ní do popředí jedince. Egypt, patrně vynálezce vzdělanosti, musil sice tradici jako děj mimoděk praktikovat, ale znal ji a uznával jenom jako stav, protože neznal jedince a absorboval ho svým společenským mýtem. (Snad bylo třeba člověka na počátku kultury takto zhurta držet na nohou, aby neklesl zpět k přírodnímu stupni, kde sousedil se zvířetem, byť tam sdílel i jeho ctnosti.) Odtud se rodí i rozdílný osud kultur vycházejících z tohoto dvojího rodokmenu. Kultury egyptské tradice nakonec vždy ustrnuly, kultury řeckého rodokmenu učinily Evropu Evropou, ba víc zárodkem lidského světa vůbec. V člověku i v dějinách stojí tedy proti sobě dva životní postoje: starší formulace tradice jako stavu a novější, řecká, pak evropská formulace tradice jako děje. Bylo by však pošetilou pověrou předpokládat, že starší postoj zmizel jen proto, že je starší a že byl překonán. Nic není v člověku překonáno, ani jeho sousedství se zvířetem, s nímž má stále kus společného osudu, nic není překonáno a všechno jen lze nebo [je] nutno trvalým a trvajícím úsilím překonávat. Lidský vzpřímený postoj zajišťuje jen neustávající péči a námahu, protože člověk je nejen sám sebou, nejen člověkem, nejen jedincem (ale vstoupil do života prožívaného na nižší, vyšší kulturní úrovni), ale je také doslova zosobněním, ztělesněním lidských dějin. Ustane-li jen chvíli péče a úsilí, automaticky klesá, a kam by dovedl klesnout, naznačují dost výstražně kultury, které vyhynuly. Není to pohodlná víra ve vývoj, který pracuje za nás: naopak, zde se nepopírá, ale předpokládá možnost úpadku, ba i pádu. Je-li člověk ztělesněním vlastních dějin, pak egyptský životní postoj nezmizel, zůstává trvale v člověku jako něco, co nutno stále korigovat lepším poznáním řeckého původu. Vzpomeňme si na Sokratovu smrt. Jak si i Řecko, překonávající egyptskou strnulost dějem už v archaickém umění, uchovalo v sobě kus Egypta! Jistě proto, že onen nevykořenitelný kus Egypta v člověku je i kusem jeho biologie. Míra a síla toho, co člověk musil a mohl jen získat z cizí zkušenosti, je tak veliká, že není divu, snaží-li se tato pouta uvolnit, aby byl co nejvíc sám sebou, a naopak není divu, že mu lze celý život vystačit jen s touto cizí zkušeností. Od vržení světla na jednu a tmy na druhou stranu musí nás však zdržet fakt, že i uvolňující typ člověka je podmíněn vazbou a že bez toho, co získal, nebyl by vůbec schopen žádného uvolňování: a naopak, možnost druhého případu, kde filtr osobní zkušenosti i opakování odstiňuje nebo mění v něco nového. Kolikrát chtěli lidé opakovat antiku a z vůle opakovat vyšlo po každé něco jiného. Může-li být i chápání tradice jako stavu, jako dogmatu zásluhou člověkovy struktury, praktickým uplatněním tradice jako děje, stejně dobře může opačný postoj vést k zápornému konci, k tomu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232106