98
„hvězdy“).256 Po sémantické stránce je tak Namopanik charuna poměrně obtížně dešifrovatelný. Sama Śniecikowska (ač to není klíčová oblast jejího zkoumání) pak přiznává, že výsledný text působí dojmem jakési mystické modlitby či zaklínadla, a v tomto kontextu připomíná koncepci Joanny Tokarské-Bakir a již jednou zmiňovanou kabalistickou techniku chochmat ha-ceruf, která se mimo jiné na základě opakování určitých pasáží textu pokouší – i skrze z toho vyplývající destrukci sémantiky takového textu – dosáhnout u „recitátora“ nějaké formy mystického vytržení.257 Podobně jako tomu je v případě Kamínek, i tady je nicméně možná konotace s mystickými koncepty soustavně narušována a oslabována autorovým sklonem k ironii a parodii. Text tohoto namopaniku na druhou stranu skutečně připomíná tajemný hermetický text určený k recitaci – svědčit o tom může například výrazně exponovaná souhláska „ch“, podtržená navíc zařazením do samotného názvu textu (charun).258 Podobně zdůrazněná je i souhláska „r“, ta naopak úderná, ostrá. Autorovy hry se zvukovou rovinou textu a se zněním jednotlivých hlásek, potažmo celých slov, jsou vůdčím principem namopaniků. Jasnou interpretaci a jednoznačnost významů bychom v nich hledali marně. Vnitřní logikou textu se stávají fonetická, případně morfologická pravidla, která si však autor sám určuje značně libovolně. Jako by tu Wat (spolu se svými čtenáři, kteří postupují stejně poslepu krok po kroku za ním a stejně jako on tápou mezi divoce rozvířenými hláskami) hledal maximum možností, jaké mu jazyk nabízí. Jako by skrze destrukci slova v jeho klasické, známé podobě a narušením jeho ustáleného znění či formy hledal ukryté potenciály hlásek a slov. Podobně jako židovská mystická hermeneutika pracovala s omezenou a jasně danou množinou prvků (tedy písmen), zužuje i Aleksander Wat materiál svého literárního experimentu na několik klíčových hlásek či 256 Śniecikowska, Beata: „Nuż w uhu“? Koncepcje dźwięku w poezji polskiego futuryzmu, op. cit., s. 182. 257 Ibidem, s. 184 (srov. Tokarska-Bakir, Joanna: Wyzwolenie przez zmysły. Tybetańskie koncepcje soteriologiczne. Wrocław: Leopoldinum 1997). 258 Například Tomas Venclova dává využití souhlásky „ch“ ve Watově textu do souvislosti s jistými primitivistickými koncepcemi: „Nasycení textu hláskou ,ch‘ jej připodobňuje k zápisu proudu slov kohosi primitivního (,ch‘ jako první hláska slova ,chuj‘ [v polštině „čurák“ – pozn. M. B.] vyvolává obscénní asociace).“ (Venclova, Tomas: Aleksander Wat. Obrazoburca, op. cit., s. 71.) (Možná) sémantika hlásky „ch“ je však jen jedním relevantním pohledem na tento namopanik, ve vztahu k jiným – zejména k jeho specifické textové kombinatorice – až sekundárním. Samotný výraz „charun“ pak Venclova čte dvojím způsobem: může připomenout Hárúna ar-Rašída, legendární postavu Pohádek tisíce a jedné noci, či Charóna, převozníka do říše mrtvých známého z řecké mytologie (ibidem). Doplňme, že i etruská kultura znala podobnou postavu, démona smrti, který se nazýval Charun. Není jistě vyloučeno, že šlo ze strany autora Namopaniku charuna o vědomou hru se všemi těmito možnými konotacemi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232097
99
jejich seskupení, jejichž maximálním využitím se pokouší generovat nová možná slova a jejich spojení, respektive významy. Jak píše Renate Lachmann, byť nikoli v souvislosti s autorem Kamínek, právě takovéto postupy jsou navýsost magickými technikami.259 Ani ty nejradikálnější Watovy experimenty tak nejsou jen pouhou hrou. Jazykový řád ustavený naší společností a jejími konvencemi zklamal. Přestal odrážet pravý stav věcí, spíše zakrývá stopy prvotního smyslu, než aby je člověku nasvěcoval a vytyčoval mu tak cestu. Svět (jazykové) reprezentace už nám nenabízí ani iluzi porozumění stavu věcí. A zklamal-li známý systém, musí dojít k radikálnímu obratu – k zásadnímu „překódování“ známého jazyka. Vrátíme-li se k Namopaniku charuna, zjistíme, že i přes jeho zdánlivou alogičnost a deformaci slov lze v jeho textu odhalit alespoň některé „zákonitosti“. (…) chromawy charun chrapał w chmurach i wbarwistach (…). A charmoniki – w poranionych charmonjach sfer (…). chdyiścia chrufały, o chruwajonce archaniołły chorongwiazy! (…) O cHramy cHramy chramy. (Wat 2008, s. 60–61) Podobné pasáže lze vřadit do sémantického pole souvisejícího s religiozitou. Ať už lehce tajemný charun w chmurach („charun v mracích“), nebo chruwajonce archaniołły (narážka na výraz „fruwający archaniołowie“, tedy „vznášející se archandělé“), stejně jako četné narážky na motiv výstupu na nebesa, jasně umisťují Watův text do kontextu textů posvátných, jakkoli znaky sakrálnosti autor nemilosrdně převrací a ve výsledku se nám svět Namopaniku charuna jeví jako absurdní parodie, kde je jakýkoli pokus o navození magična okamžitě zablokován parodií. Sledujeme zde podobný scénář jako v případě JÁ z jedné strany a JÁ z druhé strany mých mopsoželezných kamínek – jako by byl subjekt textu veden nevysvětlitelným nutkáním, svého druhu posedlostí dosáhnout jisté duchovní, snad mystické zkušenosti, vystoupat na pomyslný vrchol žebříku vedoucího na nebesa (jak je i v Namopaniku charuna naznačeno).260 Svět, v němž se však tento subjekt pohybuje, je bytostně ne-sakrální, je plný absurdních zvuků a obrazů, a každou snahu o duchovní prožitek 259 Lachmann, Renate: Paměť a ztráta světa. In: Lachmann, R., Memoria fantastika, op. cit., s. 141–180. Na konotace s magickým přístupem ke světu upozorňuje v souvislosti s namopaniky i Tomas Venclova, který cituje slova Krystyny Pomorské: „Jazykový znak se stává ,hmatatelným‘, protože pozornost je upřena jen a pouze na něj jako na nositele magické funkce.“ (Pomorska, Krystyna: Russian Formalit Theory and Its Poetic. Ambiance. The Hague 1968, s. 96–97; cit. podle: Venclova, Tomas: Aleksander Wat. Obrazoburca, op. cit., s. 71.) 260 Krystyna Pietrych naopak spatřuje v Namopaniku charuna obraz „posmrtné selanky“, harmonického světa po smrti (viz již zmíněný motiv Charóna), v němž již člověka nesvazují žádná pravidla a schémata, včetně těch jazykových. (Pietrych, Krystyna: W chaosie i nicości. O młodzieńczych utworach Aleksandra Wata, op. cit., s. 80.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232097
100
tak ihned podlamuje výsměchem, ironickým úšklebkem (w liściatych chorałach chorych archaniołłów chromy jednookchi staruch rubinowo spłachał chorunami pacierz. Wat 2008, s. 61). Tento dojem ještě umocňuje grotesk ně deformovaná podoba některých slov (rozchramonki charmoniumy, na renkachach, skrzydałrenki apod.). Další z Watových namopaniků, Namopańik Barwistanu, pracuje s velmi podobnou poetikou: Namopanik Barwistanu baarwy w arwach arabistanu wrabacają powracają racają na baranah w ranah jak na narah araba han. abraam w myrrah z bramraju wybieera nab bogawę narrawę byh nad boogawotami boogowatami trombowali barwiotacze oracze barwiotucze obrucze barwiotęcze obręcze. Karawaany – o wronacze w złotawah zwiastabiawali wojnawicz i w pysznawah banawiali księżycole wiatrawili wihrony i wihroby wihrobiny śmierćiwgony gorewiny. O gorale gorawale – w grodałach mychohi-goremyki. gwiazdowory wewrykali śmierćiawry i gwiaźdź śmierćostry babiał na liśćoczu drzewobanu ńebiatuszek. O barwy o baruwy – a raby barbaruw, barany herubuw O biarwiacze o czabary – babuw czary, o bicze rabuw o barwiasy o syrawy – o basy wiary, o bary ras! o barwioki o barwioczy o barwiony o barwiohi o barwigje o barwalie o barwiecze o barwiole o kroony barw! O krale koloruuw – o bawoły barw o każdyći barwoh kral w ńebiapaszni – o każdyci barwoh kraluje nogahi na śmierćeży – takoh na czarnoszczu kraluje wszem kolorom białość i po śmiercieży powendrujem do oraju do ograju Barwistanu. (Wat 2008, s. 62)
Krystyna Pietrych označila tento text za „příhody hlásek a, r, b“.261 Sama ovšem přiznává, že nejde o pouhou hru s náhodnými variacemi – v textu se dají dešifrovat například výrazy odvolávající se na Bibli a s ní související kulturní tradici. Pietrych uvádí výrazy abraam, myrrah a bramraju, i v případné souvislosti s tradicí judaistickou lze přidat ještě slova herubuw či kroony („koruny“?). I tady tak platí, že přes veškerou anarchii futuristické destrukce jazyka nepřestává být takovýto text (jazykovým) komunikátem.262 Závěrečná slova po śmierćeży powendrujem do oraju do ograju Barwistanu („po smrti 261 Ibidem, s. 79. 262 Śniecikowska, Beata: „Nuż w uhu“? Koncepcje dźwięku w poezji polskiego futuryzmu, op. cit., s. 179.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232097