98
„hvězdy“).256 Po sémantické stránce je tak Namopanik charuna poměrně obtížně dešifrovatelný. Sama Śniecikowska (ač to není klíčová oblast jejího zkoumání) pak přiznává, že výsledný text působí dojmem jakési mystické modlitby či zaklínadla, a v tomto kontextu připomíná koncepci Joanny Tokarské-Bakir a již jednou zmiňovanou kabalistickou techniku chochmat ha-ceruf, která se mimo jiné na základě opakování určitých pasáží textu pokouší – i skrze z toho vyplývající destrukci sémantiky takového textu – dosáhnout u „recitátora“ nějaké formy mystického vytržení.257 Podobně jako tomu je v případě Kamínek, i tady je nicméně možná konotace s mystickými koncepty soustavně narušována a oslabována autorovým sklonem k ironii a parodii. Text tohoto namopaniku na druhou stranu skutečně připomíná tajemný hermetický text určený k recitaci – svědčit o tom může například výrazně exponovaná souhláska „ch“, podtržená navíc zařazením do samotného názvu textu (charun).258 Podobně zdůrazněná je i souhláska „r“, ta naopak úderná, ostrá. Autorovy hry se zvukovou rovinou textu a se zněním jednotlivých hlásek, potažmo celých slov, jsou vůdčím principem namopaniků. Jasnou interpretaci a jednoznačnost významů bychom v nich hledali marně. Vnitřní logikou textu se stávají fonetická, případně morfologická pravidla, která si však autor sám určuje značně libovolně. Jako by tu Wat (spolu se svými čtenáři, kteří postupují stejně poslepu krok po kroku za ním a stejně jako on tápou mezi divoce rozvířenými hláskami) hledal maximum možností, jaké mu jazyk nabízí. Jako by skrze destrukci slova v jeho klasické, známé podobě a narušením jeho ustáleného znění či formy hledal ukryté potenciály hlásek a slov. Podobně jako židovská mystická hermeneutika pracovala s omezenou a jasně danou množinou prvků (tedy písmen), zužuje i Aleksander Wat materiál svého literárního experimentu na několik klíčových hlásek či 256 Śniecikowska, Beata: „Nuż w uhu“? Koncepcje dźwięku w poezji polskiego futuryzmu, op. cit., s. 182. 257 Ibidem, s. 184 (srov. Tokarska-Bakir, Joanna: Wyzwolenie przez zmysły. Tybetańskie koncepcje soteriologiczne. Wrocław: Leopoldinum 1997). 258 Například Tomas Venclova dává využití souhlásky „ch“ ve Watově textu do souvislosti s jistými primitivistickými koncepcemi: „Nasycení textu hláskou ,ch‘ jej připodobňuje k zápisu proudu slov kohosi primitivního (,ch‘ jako první hláska slova ,chuj‘ [v polštině „čurák“ – pozn. M. B.] vyvolává obscénní asociace).“ (Venclova, Tomas: Aleksander Wat. Obrazoburca, op. cit., s. 71.) (Možná) sémantika hlásky „ch“ je však jen jedním relevantním pohledem na tento namopanik, ve vztahu k jiným – zejména k jeho specifické textové kombinatorice – až sekundárním. Samotný výraz „charun“ pak Venclova čte dvojím způsobem: může připomenout Hárúna ar-Rašída, legendární postavu Pohádek tisíce a jedné noci, či Charóna, převozníka do říše mrtvých známého z řecké mytologie (ibidem). Doplňme, že i etruská kultura znala podobnou postavu, démona smrti, který se nazýval Charun. Není jistě vyloučeno, že šlo ze strany autora Namopaniku charuna o vědomou hru se všemi těmito možnými konotacemi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232097