Je mi jasné, že jestli mě okamžitě nezatknou, tak jim začnu vykládat, že nám patří celá Marseille. Moc to na ně nezapůsobilo, ale následující otázka je přece jen formulovaná v jiném tónu. „Tak to chodíš často do kina?“ „Ano, na každý nový film, teď se zrovna hraje Baron Prášil, to je moc krásné.“ Nebyl bych věřil, že se dokážou usmát. A skoro se jim to podařilo. „Tak utíkej!“ „Na shledanou!“ Znovu si nasadím baret a odcházím. Jsem skoro zklamaný, že už to skončilo, ale pozor, co kdyby mě sledovali, budu muset trochu zakličkovat. Maurice sedí na pravé straně na lavičce před čekárnou. Jdu rovnou tam, kde by se měl údajně vyskytovat můj otec. Proplétám se mezi zavazadly a skupinami cestujících a manévruju tak dlouho, až vagón na konci vlaku vytvoří stěnu mezi těmi dvěma pandury a mnou. Nedal jsem bratrovi jediné znamení, ale on se ani nehne. Zřejmě pochopil, že něco neklape. Nejlepší bude zůstat zatím co nejvíc zamíchaný do davu, ale na druhou stranu nevzbuzovat dojem, že se schovávám. Taky nás nesmějí vidět pohromadě s Mauricem. Vetřu se mezi skupinky, ale vtom oba přicházejí. Srdce se mi zastavilo. To jsem mohl vědět, že tihle lumpové to nenechají nevyřešené, a já byl tak pyšný, co jsem jim toho nakukal! Člověk má být pořád nedůvěřivý: ten okamžik, kdy si myslí, že zvítězil, je vždycky ten nejnebezpečnější. Blíží se velice pomalu, pořád s rukama za zády. Projdou kolem mého bratra, který stále sedí vedle takové /98/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231965