Kapitola 07 / Nahoru a dolů aneb Jak tloustnout a hubnout
lidoopi a hominidi, ze kterých se člověk vyvinul, běhají po světě statisíce let. Až v posledních sto padesáti letech má zhruba třetina lidí možnost jíst tak, že by se to dalo nazvat pravidelnou stravou. Zbytek lidstva po většinu času hladověl a hladoví. A když už se ti méně šťastní z nás k nějaké potravě dostanou, hodují. I proto, že ji nemají jak uchovat. Takže určitě víc než pravidelné stravě jsme geneticky přizpůsobeni spíš hladovění přerušovanému občasnou hostinou. Moji teorii dokládá i pár dalších pozorování. Zajímavá je například dlouhověkost těch, kteří přežili období hladu. Ať už při blokádě Leningradu, nebo v koncentračních či zajateckých táborech druhé světové války. Obvykle se má za to, že šlo – v darwinovském slova smyslu – o silnější jedince. Stejně tak si ale lze představit, že hladový organismus, který ke své spáse likviduje (pojídá) vlastní buňky, s nimi asi nehraje loterii a nevybírá si je náhodně. Jsou-li živočichové – včetně nás – přizpůsobeni obdobím půstu, je víc než pravděpodobné, že během něho i v našich tělech probíhá darwinovský výběr a jsou likvidovány především „podezřelé“ a „slabé“ buňky. Koneckonců ještě naši pradědové často drželi jeden den půstu týdně, a pár set let nazpět to dělali skoro všichni včetně králů a vladařů. Nezdá se, že by jim to škodilo. Půst je navíc stejně návykový jako třeba běh či cvičení. Když se třetí den půstu tělo „přepne“ na bourání vlastních buněk, člověk přestává cítit potřebu jíst. Před šesti lety jsem se takto postil jedenáct dní, a nebýt oslavy nějakých narozenin, v klidu jsem pokračoval dál. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231893