Až vyjde slunce
„To je neuvěřitelné! Chci říct, že tomu nemohu uvěřit.“ „Akorát bude lepší, když si vymyslíš jiné jméno, protože jsem o tobě s pár lidmi mluvil,“ vysvětloval s vážností v hlase. „Co třeba Růžena? Teď už nezněl vůbec vážně. „A co třeba Hilda?“ pokrčila nos. „Hildegarda bude lepší,“ oba se rozesmáli, načež se jejich rty spojily ve vášnivém polibku.
„Co bys řekl na tousty?“ „S čím?“ „Klasika – šunka, sýr.“ „Dám si rád,“ potvrdil jí Sam a zamířil do koupelny, aby si dopřál sprchu. Amélie se chtěla nejprve převléknout, protože už byl opravdu nejvyšší čas. Začala se prohrabovat skříní a hledala něco pohodlného na doma. Nakonec vybrala světle modré tepláky a obyčejné sportovní tílko. Než opustila místnost, zkontrolovala svůj odraz ve velkém zrcadle, před kterým zůstala strnule stát. Tohle se jí musí zdát. Natočila se z boku, aby se ujistila, že to co vidí, není jen nějaká vycpaná kapsa na tílku. Ne, žádná kapsa tam nebyla. Zírala na nezvykle vyklenuté, ale pevné bříško a před očima se jí dělalo černo. Tohle je hloupost - Sam se vrátil sotva před dvěma týdny, nemohlo to být těhotenstvím... prostě nemohlo. Možná jen přibrala, vždyť poslední dobou nosí pořád volné košile, tak si toho jen nejspíš nevšimla. Každopádně se z tílka vysvlékla a nasoukala se do volné tuniky, poté se vydala do kuchyně, aby připravila jídlo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231732
Až vyjde slunce
„Co se dělo na tom vašem zasedání?“ vyzvídala, zatímco ukusovala toast. „Nic zvláštního. Jenom... z nějakého důvodu se Temní hromadí za hradbami – musí se to pohlídat,“ věnoval jí úsměv. „Je to nebezpečné?“ „Myslím, že ne více, než obvykle. Jenom kvůli jejich množství budeme chodit ve větších skupinách.“ „Takže... kdy se vrátíš?“ „Dnes o půlnoci mi začíná hlídka – trvá dvacet čtyři hodin, potom si pro tebe přijdu a vezmu tě s sebou.“ „Cože? To mě tam chceš vzít už tak brzy?“ vyvalila překvapeně oči. „Nechceš?“ „Jistě, že chci! Jenom jsem to nečekala,“ usmívala se potěšeně. „Hlavně si na to pořádně odpočiň.“ Ali byla tak nadšená z jeho zprávy, že mu úplně zapomněla říct o temném stínu. Vzpomněla si na to až ve chvíli, kdy odešel a zanechal ji v bytě samotnou. Najednou byl ten pocit bezpečí pryč – odešel pryč spolu se Samem. O to více ji vylekalo, když se rozezvonil zvonek u dveří. Ali nahlédla do kukátka... za dveřmi stál Martin, proto pootevřela jen na škvíru, aby mu zabránila ve vstupu. Na stole v kuchyni stále ležely dva talíře a dva prázdné hrníčky. „Můžeme si promluvit?“ upřel na ni prosebně oči. „No... jo, jasně. Jen mi dej, prosím, minutu - mám tu nepořádek.“ „Dobře, čekám tady.“ „Hned jsem zpátky.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231732
Až vyjde slunce
V rychlosti naházela nádobí do myčky. Zběžně prohlédla obývák, ustlala postel v ložnici a doufala, že na nic nezapomněla. Vrátila se ke vstupu a vybídla Martina, aby vstoupil. „To bylo rychlé.“ „Pojď dál, prosím,“ ukázala mu k obýváku. „Dáš si něco k pití?“ „Máš něco silnějšího?“ „Nejsi tu autem?“ „Ne, ale i kdyby, tak to není problém, že?“ dobíral si ji s úsměvem. „Koukám, že jsi mluvil s Lukášem,“ pochopila jeho narážku. „Jo, vyprávěl mi, co se stalo.“ Amélie vytáhla z komody zbytek whisky a přinesla vhodnou skleničku, načež zašla do mrazáku pro led, aby trochu prodloužila okamžik před následující diskuzí. Vrátila se s naplněnou sklenkou v jedné ruce a pytlíkem chipsů v druhé. Martin se rovnou napil. „Je mi jasné, že víš, co se to děje,“ zkoumal pohledem její tvář. „Nemůžu o tom mluvit, Martine, také ti ale nechci lhát. Tohle je o ničem.“ „Můžeme to zkusit jinak?“ navrhl. „Položím ti otázku, když neodpovíš, beru ji za uzavřenou.“ „Můžeš to zkusit,“ povzdychla si rezignovaně. „Tvůj přítel je mrtvý, že ano?“ „Ano.“ „Fajn. A mrtví nerandí se živými, že ne?“ sám se sobě zasmál, ale ona cítila, jak celá rudne... „Nemusíš odpovídat.“ „Co chceš slyšet, Martine?“ zaskuhrala zoufale. „Já tomu sama nerozumím. Nech to být, prosím.“ „To nejde, Ali. Celé dny nemyslím na nic jiného, než že chci vědět, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231732