ke konkrétnímu předmětu, pro francouzského analytika Jacquese Lacana je pro vztahy k lidským objektům – plnícím pro jedince významnou emoční roli – důležitá především touha, jejímž předmětem je fantazie. V Lacanově pojetí je touha zaměřená na fantazii (týkající se uspokojení) nejen hybnou silou chování dětí raného věku a zdrojem inspirace pro sny, ale zůstává významným motivačním faktorem i v bdělém životě dospělých. Z hlediska vývojové psychologie a psychopatologie je ovšem třeba zdůraznit, že způsobilost rozlišovat mezi fantazií a skutečností představuje podstatný rozdíl mezi magickým myšlením batolete a střízlivým přemýšlením školáka. Připomeňme si také, že schopnost rozpoznat rozdíl mezi sny, fantazijními výtvory a realitou výrazně odlišuje sebepojetí a společenské fungování duševně zdravého dospělého od jedince trpícího psychickou poruchou. Když roku 1951 psala Anna Freudová esej o ztrátě (About losing and being lost), navázala na zkušenosti, které spolu s Dorothy Burlinghamovou získala při práci ve válečných jeslích, kde obě pečovaly o batolata separovaná od matek [298]. Inspirovaná teorií přechodového objektu Anna poukazovala na to, že se dítě strádající pocitem opuštěnosti citově přimkne k hračce, která jako by se cítila stejně ublížená a odložená jako ono samo, když pozbylo matky. V jiných případech ztrácejí děti dosud velmi ceněné a oblíbené věci, protože se identifikují s myšlenkou, že je jejich matka pro nějaké provinění zanedbává a ztrácí o ně zájem. Již v první polovině dvacátých let minulého století Melanie Kleinová poukázala na diagnostický význam dětské hry – včetně porozumění smyslu volby konkrétních hraček a způsobu specifického zacházení s nimi. Oceňovala na herní situaci nejen její výpovědní hodnotu,105 ale zejména možný léčebný a reedukační potenciál. Dítěti lze totiž nenásilnou formou, prostřednictvím věku přiměřené činnosti, nabídnout vhodné interpretace a zprostředkovat mu určité porozumění situacím. Ale navíc se také naskýtá vynikající příležitost nechat je tvořivě zpracovat a žádoucím způsobem přetvořit takové nepříjemné události, o nichž do té doby nedokázalo či nechtělo Jacques Marie Émile Lacan (1901–1981) byl francouzský lékař, psychoanalytik a filozof, který se snažil propojit Freudovo učení s poznatky získanými ze studia fenomenologie, lingvistiky, sociologie a kulturní antropologie. Lacan věnoval velkou pozornost významu řeči, její struktuře a vztahu k nevědomí [297].
105
Přibližme si to na příkladu, kdy opětovaně trestané a surově bité děti si nápadně často vybírají především napodobeniny různých zbraní a jejich hra (při níž se kompenzatorně ztotožňují s mocným agresorem) má bojovný a ničivý charakter. Mnohdy se však stává, že používají k násilnické hře i naprosto neagresivních hraček. Například týraný pětiletý chlapec si opakovaně hrál tak, že tloukl medvídka po hlavě trumpetkou a přitom mu hrubě nadával.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231727