bych se na někoho podívat a pak ho sejmout. I kdybych si byla jistá, že by to bylo správné.“ „Ehm, dobře. Díky.“ „Ale ségra,“ zavolala Roberta na chodbu, když Patricia vyrazila zpátky do svého pokoje. „Jestli někdy někoho odkrouhneš, tak to chci vidět. Chci se dívat.“ „Ehm, fajn.“ Druhý den byl Laurence zase ve škole, pro změnu měl dobrou náladu, vykračoval si mokrými chodbami a pohupoval přitom rukama, jako by mu to tam patřilo. S Patricií pořád ještě nemluvil, ani se na ni nepodíval, ale usmál se přibližně jejím směrem. Mohla by se ho snadno zbavit, prostě ho strčit pod jeden z vysloužilých zájezdových autobusů sloužících škole jako dopravní prostředky. Vypadalo by to jako nehoda. Patricia se přistihla, jak si prohlíží jeho štíhlá zápěstí a hlavu, která sebou neklidně cukala, a přemítá, jestli by to mohla být pravda. Stane se z něj nepřítel magie? Už teď přistupoval k čarování nepřátelsky, to bylo jisté. Až Laurence dospěje, třeba se z něj stane netvor, který bude takové, jako je Patricia, pronásledovat. Možná že k údělu čarodějky patří s lítostí a smutkem odstraňovat lidi, kteří ohrožují rovnováhu přírody. Sledovala Laurence při obědě ve školní jídelně. Sledovala ho, jak kluše do kopce za školou, střídavě zrychluje a zpomaluje a chvěje se v tělocvičném úboru. Zkoušela si představit, jestli by dokázal zahájit vendetu. Pronásledovat její přátele, pokud by někdy nějaké měla. Nemohla tomu uvěřit. Nedokázala by to udělat, jestliže by tomu nevěřila. Dovedla si představit, že by ho zabila, bylo to děsivě snadné — stačí strčit ho pod ta velká kola —, ale neuměla si představit, že by si to zasloužil. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231381