Sbohem Když už jsem na ni čekal víc než běžnou půlhodinu, pak ještě čtvrthodinu jako za starých časů, a docela překvapivě ještě další půlhodinu, a když jsem si pak koupil gin s tonikem a jí Bacardi s kolou, seděli jsme proti sobě u zeleného stolku v rohu a ona se zeptala: „Proč jsi mě vlastně chtěl vidět?“ Tak jako vždycky, když na vás něco dolehne a vy musíte utéct. Tak jsem utíkal i já. Díval jsem se na to všechno, jako bych se vznášel vysoko pod reflektory, a sám sebe viděl svrchu a měl jsem pocit, že mi tělo už nepatří. Připadalo mi to jako divadlo a jediná skutečná věc byly nové sluneční brýle na stole před ní. Na sobě měla syté, rozjásané barvy jako nějaký klaun, ale pohled měla tvrdý a chladný. Jako by se snažila něco zata jit. Kolem očí se jí rýsovaly drobné vrásky a rázem se mi zdála neskutečně zmalovaná. Na tváři se jí neobjevil žádný výraz. Stala se z ní neutrální plocha bez lidských rysů – a na okamžik vypadala hrozně staře. Působila ztrhaně, a když se člověk trochu zamyslel nad nastalou situací, šlo o jedno velké nedorozumění, vlastně jsem na ni kašlal, kašlal jsem i na sebe a na všechno, co mezi námi kdysi bylo. Sledoval jsem svou vlastní ruku dolévat tonik do ginu a vnímal jsem, jak mi oči těkají po místnosti a teprve po dlouhé době se obrací zpátky k ní. Od posledně ztloustla. Musel jsem nějak odpovědět, ale nenapadalo mě nic rozum ného a nedokázal jsem si ani vzpomenout na důvod, proč jsem jí nakonec zavolal, ani na žádné společné zážitky. A už vůbec ne na to, s kým že se to má sejít potom. Prostě totální apatie a za chvilku jí jako za starých časů odpovím tak, že v podstatě ani neodpovím, ale bude to reakce ve své dokonalé neutralitě
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231314