zdálo nám, ale trenérovi se nelíbilo, že jsme ještě skoro ani jednou bednu nepřeskočily. Zavelel: „Je třeba zrychlit běh a víc se odrazit.“ Poslušně jsme tedy jedna po druhé skákaly přes připravené nářadí. Připravila jsem se na další skok, rozběhla se a co nejvíc se odrazila od přistaveného můstku. V ten moment jsem ucítila obrovskou bolest. Měla jsem pocit, že jsem dostala ránu baseballovou pálkou přes lýtko. Upadla jsem na zem a sténala bolestí. Děvčata se seběhla a chtěla pomoci. Ale jak? Jarda donesl mokrý obklad s nadějí, že jsem si nohu jen pohmoždila. Jarka přicházela do tělocvičny právě ve chvíli, kdy jsem plačtivě vzlykala na podlaze. Kolem mne stály vystrašené kamarádky a smutný trenér, který už tušil, že to asi bude trochu složitější úraz. Na pomoc přispěchal i manžel Lenky Jiří, ale i kdybychom zavolaly babku, dědka, vnučku, pejska, kočku i myš, stejně by mě ze země nevytáhli. Jaruška si myslela, že je to legrace a já zase hraju divadelní scénku. Klidným hlasem ke mně došla a řekla: „Koukej vstávat, já ti na ty tvoje vtípky už neskočím.“ Chlapci se mě pokoušeli zvedat, ale na nohu se nešlo postavit, vždy jsem upadla jako podťatá. Zavolala jsem manželovi, že je třeba jet do nemocnice. Za pomoci svých přátel jsem o jedné noze doskákala do auta a Martin si svou gymnastku odvezl do Příbrami na ortopedii. Ještě stále jsem doufala, že mi nohu zatáhnou obinadlem, doporučí pár dnů klidového režimu a já budu zase vesele skákat přes kaluže či švédské bedny. V ordinaci se mladý lékař ptal: „Tak jakpak se vám to přihodilo?“ Pravdivě jsem mu pověděla, že jsem skákala přes švédskou bednu. Ortoped si mě 99
Diagnoza_Ucitelka_ZLOM.indd 99
17.1.2017 14:36:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231294