zdálo nám, ale trenérovi se nelíbilo, že jsme ještě skoro ani jednou bednu nepřeskočily. Zavelel: „Je třeba zrychlit běh a víc se odrazit.“ Poslušně jsme tedy jedna po druhé skákaly přes připravené nářadí. Připravila jsem se na další skok, rozběhla se a co nejvíc se odrazila od přistaveného můstku. V ten moment jsem ucítila obrovskou bolest. Měla jsem pocit, že jsem dostala ránu baseballovou pálkou přes lýtko. Upadla jsem na zem a sténala bolestí. Děvčata se seběhla a chtěla pomoci. Ale jak? Jarda donesl mokrý obklad s nadějí, že jsem si nohu jen pohmoždila. Jarka přicházela do tělocvičny právě ve chvíli, kdy jsem plačtivě vzlykala na podlaze. Kolem mne stály vystrašené kamarádky a smutný trenér, který už tušil, že to asi bude trochu složitější úraz. Na pomoc přispěchal i manžel Lenky Jiří, ale i kdybychom zavolaly babku, dědka, vnučku, pejska, kočku i myš, stejně by mě ze země nevytáhli. Jaruška si myslela, že je to legrace a já zase hraju divadelní scénku. Klidným hlasem ke mně došla a řekla: „Koukej vstávat, já ti na ty tvoje vtípky už neskočím.“ Chlapci se mě pokoušeli zvedat, ale na nohu se nešlo postavit, vždy jsem upadla jako podťatá. Zavolala jsem manželovi, že je třeba jet do nemocnice. Za pomoci svých přátel jsem o jedné noze doskákala do auta a Martin si svou gymnastku odvezl do Příbrami na ortopedii. Ještě stále jsem doufala, že mi nohu zatáhnou obinadlem, doporučí pár dnů klidového režimu a já budu zase vesele skákat přes kaluže či švédské bedny. V ordinaci se mladý lékař ptal: „Tak jakpak se vám to přihodilo?“ Pravdivě jsem mu pověděla, že jsem skákala přes švédskou bednu. Ortoped si mě 99
Diagnoza_Ucitelka_ZLOM.indd 99
17.1.2017 14:36:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231294
z ačal rozpačitě prohlížet. Byla jsem ustrojena do černých tepláků a trička stejné barvy. „Vy působíte v nějakém gymnastickém družstvu?“ zeptal se. Nechápal, proč v neděli odpoledne čtyřicetiletá žena skáče v tělocvičně přes švédskou bednu. Nechtělo se mi nic vysvětlovat a lehce jsem přikývla. Udivený lékař mě položil na vyšetřovací lehátko, aby se podíval na zraněné místo. Jakmile mi sáhl na zranění, zakvílela jsem bolestí. Uslyšela jsem jeho tichounký hlas, kterým si pro sebe říkal: „Tak to je jasné.“ Aby se ujistil ve správné diagnóze, měla jsem se na lehátku obrátit na břicho. Pan doktor mi několikrát sáhl na zdravou nohu. Myslela jsem, že tak činí proto, aby se ujistil, že ta je v pořádku. „Tohle vás nebolí?“ zeptal se. Nebolelo. Bylo mu to divné a mačkal mi lýtko dál. To už mi začínalo být podezřelé. „Pane doktore, ale tohle je ta zdravá noha,“ podotkla jsem. Lékař pravil: „No jo, vždyť vy jste se vlastně otočila.“ Protože jsem měla čerstvě nabyté vědomosti z předešlé zkoušky, ihned jsem si uvědomila, že lékař bude mít problémy s lateralitou. Když jsem se dozvěděla, že mám prasklou Achillovu šlachu a že jediná možnost je operace, požádala jsem doktora, aby mi zraněnou nohu označil fixou. Představa, že mne operuje ortoped s podobně zkříženou lateralitou, byla dost hrůzostrašná. Už jsem slyšela několik příběhů o tom, že pacientovi vzali zdravou ledvinu. Při mém příslovečném štěstí by mi mohli klidně odoperovat zdravou nohu. Výstižnost hesla „Sportem k trvalé invaliditě“ jsem si tedy vyzkoušela na vlastní kůži. Celá operace proběhla celkem bez komplikací. Aneste zioložka mě přesvědčila, že epidurál je pro organismus 100
Diagnoza_Ucitelka_ZLOM.indd 100
17.1.2017 14:36:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231294
méně škodlivý než celková narkóza. Jenže já se bála, byla to moje první operace, první narkóza. Představa, že slyším a vnímám, jak si lékař žádá skalpel a další chirurgické nástroje, byla víc než hrůzostrašná. Se svými pocity jsem se svěřila milé paní doktorce, která mi řekla, že mi píchnou na uklidnění víc chemického koktejlu. Asi jsem dostala koňskou dávku. Ležela jsem zřejmě chemicky oblouzněna, česky řečeno sjetá, a na operačním sále jsem se cítila fajn. Vyprávěla jsem zdravotnickému personálu o tom, jak jsem před mnoha lety dělala jejich panu primáři pionýrskou vedoucí. Slyšela jsem kolem sebe smích, což mám ráda. Bavila jsem okolní publikum i při vlastní operaci. Ještě štěstí, že si své líčení vůbec nepamatuju. Když mne propustili z nemocnice, mé rodině nastaly krušné chvíle. Než jsem se naučila chodit, vlastně skákat o berlích, trvalo to několik dní. Jakmile jsem zůstala sama doma, bylo všechno jen na mně. Zkuste si namazat k snídani rohlík, to se ještě s berlemi zvládne, ale přenést namazané pečivo a šálek čaje ke stolu, to jsem nedokázala. Při opakovaném pokusu mi vždycky spadl namazaný rohlík, jak jinak než máslem dolů. V tu chvíli jsem se opatrně spustila k podlaze a plazila se jako Meresjev, abych zvedla snídani ze země. Následovalo plížení k židli nebo ke stolu, podél něhož jsem se za pomoci berlí snažila vyšplhat nahoru. Toto mi často zabralo celé dopoledne. Občas jsem strhla i ubrus a celou dekoraci, úklid takového nepořádku vyplnil invalidovi prakticky celý den. Nejvíc jsem asi lezla na nervy manželovi či synům při úklidu domácnosti. Syn vysával podlahu a já mu berlou ukazovala, kde ještě 101
Diagnoza_Ucitelka_ZLOM.indd 101
17.1.2017 14:36:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231294