Bourneův rébus (Ukázka, strana 99)

Měla široká ústa se rty, které připomínaly zralé ovoce. „Přiznejte si to, Andreji. Taky jste jenom člověk.“ Ta mrcha Světlana Novačenková říkala něco úplně jiného, pomyslel si temně. „Vy nemáte o ženách valné mínění, viďte, Andreji.“ Znovu ten její smích, posměšný a vědoucí – skoro až mužský. „To nevadí. Já jsem na muže jako vy zvyklá.“ Teď už mluvila vysloveně s pohrdáním a jeho se zmocnila panika, že se ocitl v jejím područí. „Odcházím,“ oznámil a spustil nohy z postele. „Nic takového.“ Sevřela mu rameno pevným, neoblomným stiskem. „Teď jste v mé péči, Andreji. Je to rozkaz z nejvyšších míst.“ Věděl, co to znamená. Savasin zřejmě dostal hlášení o události v hotelovém pokoji, které nepochybně s náležitou jízlivostí sepsal plukovník Korsolov nebo někdo z jeho zatracených poskoků. Avilov v duchu proklínal den, kdy se vyskytl v jedné místnosti se Světlanou Novačenkovou. Že by se mu Boris Karpov mstil ze záhrobí? Hned však tu myšlenku zaplašil a pokáral se, že ho vůbec napadla. „Je čas převázat vám ránu,“ řekla doktorka Nova. „Bude to jen chvilka.“ Zamířila do koupelny a zavřela za sebou dveře. Pokoj působil dojmem tikajících hodin nebo těla ležícího na operačním stole, jemuž je vidět rudé tlukoucí srdce. Stočil oči ke dveřím a viděl, že nejsou úplně zavřené. Opustil pozici, v níž ho předtím držela, a opatrně slezl z postele. Mezírkou mezi okrajem dveří a rámem spatřil doktorku. Bylo to, jako by se díval na nepřístupný film. Vykasaná sukně odhalovala bělostnou nohu. Její lesklé silné stehno končilo v hlubokých stínech údolí neukojených tužeb.

Pozoroval, jak se nadzvedává a utírá, a fascinovaně hltal pohledem její svůdně vlnité vlasy, černé jako bezměsíčná noc. Dřepěla tam s roztaženýma nohama a pánví vyklenutou 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231277

mírně vpřed. Kdyby o něm věděla, tak by přísahal, že se mu nabízí. Ale šlo o pouhý výplod jeho horečnaté fantazie.

Pak skončila, spláchla a ozvalo se zurčení vody. Když vyšla ven, Avilov se nacházel přesně tam, kde ho opustila.

Vykročila k posteli. „Připraven?“ Zvedla ruce důkladně vydrhnuté do růžova. „Možná to bude bolet, ale jen trošku.“ Ucítil rozechvění, které se mu z vnitřní strany stehen přelévalo vzhůru.

Sklonila se nad ním. Bezděčně rozšířil chřípí: voněla gardéniemi a pižmem. „Máte krásný parfém.“ Neodbytně se mu dralo na mysl, že mu bytní penis a krátí se dech. „Já žádný parfém nepoužívám.“ Zavřel oči a nechal se unášet její vůní. Pokrčil nohy v kolenou. „Zůstaňte ležet, prosím.“ Byl už tvrdý jako kámen. „Nemohla by to udělat sestra?“ zeptal se, když ucítil na kůži její chladné prsty a vzápětí i chirurgické nůžky. „Ráda obdivuji vlastní práci,“ odbyla ho. Tentokrát se pohrdlivě nezasmála, jen se drze ušklíbla. „Nemůžu si pomoct, ale to vy určitě pochopíte, Andreji.“ Prudce otevřel oči, jako by ho píchla. „Byl bych rád, kdybyste mě oslovovala hodností.“ „A já bych zase byla ráda, kdybych na vás nemusela dělat, Andreji, ale všichni musíme nést svůj kříž.“ Když odloupla poslední vrstvu obvazů, vstala. „Hotovo.“ „Jak to vypadá?“ Až když později znovu osaměl, uvědomil si, jak dětinsky se choval. A pak už nemohl dostat doktorku z hlavy. A nejen z ní.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231277

14

„Ne,“ řekla Irina, když se vrátili do její vily, „nerozsvěcujte.“ „Bojíte se, že FSB nechává objekt sledovat?“ zeptal se Bourne.

Zavrtěla hlavou. „O to jste se postaral. Já jen…“ Stál blízko ní a spíš cítil, než viděl, jak pokrčila rameny. „Někdy bývám radši potmě.“ Výborně, pomyslel si Bourne. To je u mě normální stav.

Pohnula se a Bourne si všiml třpytu v jejích očích. Venkovní osvětlení proniklo přes závěsy a ozářilo ji z profilu, takže chvíli připomínala drobnou uměleckou plastiku. V tu chvíli ho napadlo, že by ho mohla vzít za ruku, ale neudělala to. Místo toho vykročila ke schodišti ze zlaceného mramoru. „Je čas jít spát,“ řekla a on jí neodporoval.

Přibližně o hodinu později, když už byla bezpečně uložená v posteli, se Bourne bosý vykradl z pokoje, sešel po honosných točitých schodech a pokračoval chodbami až k pokoji, který dřív sloužil jako pracovna jejího otce. Vonělo to tam starým doutníkovým kouřem, koženými vazbami a kobercovými vlákny.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231277