Jak se dělá jazz
sudé doby, se tak snaží činiti (s patřičnou pýchou na svoji zasvěcenost), jde jim to však poněkud toporně. Blíží-li se během produkce někdo z takového publika s rozzářenou tváří k pódiu, je to neklamné znamení, že bude následovat zvláštní přání. A to bývá obvykle trojí. Jde-li o příslušníka spodiny, je to zcela neomylně Ice Cream, v případě osoby z takzvané střední třídy to bývá obvykle Sweet Georgia Brown, a považuje-li se dotyčný za intelektuála, pak si přeje Take Five. Jinak to prostě nebývá. Po skončení produkce se vždy někdo objeví, plácá hudebníky po ramenech – „Das ist fantastisch, herrlich, fabelhaft – v životě jsem takhle úžasně hrát ještě nikoho neslyšel…“ a pak následuje otázka „A co děláte přes den?“ nebo „Čím se živíte?“, popřípadě „A to jenom hrajete?“. Nebo dotyčný začne na místě sjednávat koncert v jejich městě. Když se při dohadování ceny dozví, že by to šlo za tři sta plus doprava, je nadšen do té doby, než se ujasní, že to je na muže, nikoliv na celou kapelu. Jinak je německý divák milý a příjemný, máme ho rádi, protože bez něho by se jazzu dařilo mnohem hůř.
Jazz – mírotvorce? O jazzu toho bylo napsáno či řečeno mnoho. Byl probrán ze všech hledisek a pohledů, ať už historických, společenských, uměleckých a já nevím ještě jakých. I tyto a předchozí řádky se snažily poskytnout pohled na tento mimořádně významný fenomén pod poněkud svérázným úhlem nazírání. Jeden postřeh, a já tvrdím, že jde o postřeh zásadního významu, dosud
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231265