4
Motivační prvky při práci se seniory kou pomocí v realizaci péče o starého člověka v domácím prostředí jsou agentury domácí péče, střediska pečovatelské služby, domovinky, charitativní sdružení a další sociální aktivity v rámci komunity. Rodina je však v péči o nesoběstačného starého člověka nezastupitelná. Měla by ale poskytovat pomoc jen v takových záležitostech, které si starý člověk nemůže obstarat sám. Stává se i to, že senior je někdy až „přepečováván“ – hovoříme o hyperprotektivním syndromu, jenž se vyskytuje nejen v rodinách, ale i v zařízeních pro seniory. Starý člověk by měl mít snahu zůstat co nejdéle soběstačný a chápat přínos vlastní zodpovědnosti za své stáří – co je schopen udělat pro své stáří, jak se na ně připraví a jak se vyrovná s úskalími, jež někdy stáří provázejí. Ve velké vícegenerační tradiční rodině byl určen její sociální i ekonomický status a společenské postavení. Tato rodina byla mocnou skupinou nátlaku, ochrany a zárukou určité sociální jistoty. Stárnoucí lidé v ní měli své místo získané věkem, zkušeností, moudrostí, majetkem a časem sice omezenými, ale relevantními činnostmi, které vykonávali ku prospěchu všech jejích členů. V tradiční rodině se všichni účastnili práce, a to včetně starších členů, jejichž odchod na „výměnek“ neznamenal konec jejich pracovní činnosti. Úbytek fyzických sil ve stáří znamenal pouze orientaci na jiný druh práce. I ve vyšším věku tak pokračovala aktivita, která bránila rozvoji snížené soběstačnosti a posilovala sebeúctu, tolik potřebnou ve stáří. Staří lidé měli práci, která neznamenala podceňování jejich osobnosti, umožnila seniorům pocit užitečnosti a vědomí podílu na chodu rodiny. Byli i nadále součástí velké rodiny i celé společnosti. Jejich zkušenosti byly využívány, jejich rady ceněny, a tak právem očekávali, že se o ně jejich děti postarají. Musíme ovšem vzpomenout, že odchod na „výměnek“ nebyl vždy ideální. Dal také možnost vzniku částečné izolace a útisku starých lidí. Historické prameny nás seznamují s mnoha tíživými příběhy starých, odstrčených a nechtěných osob (příloha 2). Role starých lidí se v poslední době velmi změnila. To zkomplikovalo vztahy mezi generacemi. Dnes jsou prarodiče na rodinách svých dětí většinou nezávislí a žijí samostatně. Prarodiče by měli být pro rodinu a vnoučata nepostradatelným prvkem, působit svou zkušeností a vnášet do jejich života jiný úhel pohledu na svět. Děti potřebují prarodiče, neboť to, co rodiče z nedostatku času nebo v důsledku psychických indispozic nemohou dát, mohou poskytnout prarodiče. Stárnoucí prarodič se musí chtít naučit přijmout sám sebe, aby nebyl závislý na myšlence, že se mu má rodina neustále věnovat. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231260