potrestat, čekala by je poprava. Zrovna tehdy však připlula do Anglie se svým doprovodem princezna Anna. Ta uprosila svého nastávajícího, aby je nechal žít…“ Henry se znovu odmlčel. „Měla vlastně na Richarda velký vliv po celou dobu, co spolu žili,“ řekl po chvíli. „Celých dvanáct let. Je velká škoda, že pak umřela. Na mor! Byla ještě mladá, nebylo jí ani třicet. Ani děti s králem neměla, i když se prý měli opravdu rádi. Richard se pak začal chovat úplně nepříčetně! Dal srovnat se zemí zámek, kde Anna umřela, a jednoho z lordů by málem zabil jen proto, že přišel pozdě na její pohřeb. Už za dva roky se ale oženil znovu, se šestiletou holčičkou!“ „Cože?“ vyhrkl Jeroným nevěřícně. „Je to tak! Šlo ale jen o politický sňatek. Nevěstou byla francouzská princezna Isabella a Richard tak chtěl urovnat spory s Francií. Tu nešťastnou dlouhou válku. Hned po svatbě odvezl děvčátko na jeden ze svých hradů a sám se vydal na vojenskou výpravu do Irska. Ještě se z ní nevrátil.“ „Říkal jsi něco o jakýchsi lollardech, co šíří Viklefovo učení,“ připomněl Jeroným Henrymu, co ho ve skutečnosti na celém výkladu anglických poměrů nejvíc zajímalo. „Á… ti žvanilové! Bůh mi odpusť, všichni by ale měli shořet na hranici. Jsou to kacíři!“ „Proč?“ málem vybuchl Jeroným, hned se ale ovládl. „Jejich kázání po venkově dělají lidem v hlavě jen samý zmatek!“ pokračoval Henry Crow. „Ti blázni tvrdí, že jsme si prý všichni rovni. A máme žít v chudobě, jak si to přál Kristus! Taky šíří mezi lidmi anglický překlad bible, se kterým přišel Viklef, a říkají, že si ji teď může přečíst každý Angličan. A že prý Písmo svaté je jedinou zjevenou pravdou. Když se jím prý budeme řídit, nepotřebujeme žádné kněží a biskupy. Dokonce ani papeže. Že církev jsme my sami. Jak říkám, kacíři! Na hranici s nimi, než způsobí ještě větší neštěstí,“ rozohňoval se Henry čím dál víc. Rozčilením celý zrudl. Škubal přitom za vzácnou kožešinu na rukávu svého pláště, až ji málem utrhl.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231253
„Jak by zrovna tímhle mohli způsobit nějaké neštěstí?“ odporoval Jeroným. Se vším, co kážou tihle lollardi, musí přece sám souhlasit. „Jak?! Já ti to teda povím. Dej chudákovi do ruky vidle a řekni mu, že si je rovný třeba s baronem. A co ho napadne? Že má plné právo vzít baronovi všechno, co se mu zlíbí. Přesvědč ho, že jeho hněv je spravedlivý, že ráj ho nečeká na věčnosti, ale že ho může mít hned, tady a teď! A do měsíce se bude topit celá země v krvi! Ten výbuch nenávisti už nikdo nezastaví. To, co budovaly celé generace před námi, skončí rázem v troskách. A víš, co se stane potom? Každý, kdo jen trochu může, z takové země co nejrychleji uteče. A zbude tu lůza, která bude leda tak rabovat a podřezávat si navzájem krky. Toho bych se opravdu nechtěl dožít.“ „Viklefovi a těm lollardům, jak jim říkáš, jde ale přece jen o pravdu! O slovo Boží. Nechtějí žádné krveprolití!“ „Snad ne. Až k němu ale dojde, nedokážou mu zabránit. Vždyť oni vůbec nevědí, co činí. A jakou zkázu můžou způsobit!“ Byli tak zabraní do hovoru, že si ani nevšimli, že se mezitím obloha zatáhla a slunce zmizelo za mraky. Náhle se zvedl prudký vítr a vlny, které až dosud příď směle rozrážela, si začaly s lodí pohazovat jako s hračkou. Palubu taky co chvíli spláchla vodní tříšť. Jedna taková sprška zasáhla i Henryho a jeho rozčilení bylo rázem to tam. V očích se mu objevil strach. „Pojďme se raději rychle schovat,“ navrhl Jeronýmovi. Ten by sice rád ještě chvíli zůstal na palubě, mořskou bouři ještě nezažil, nechtěl však Henrymu odporovat. Sestoupili proto po úzkých schůdkách do podpalubí, kde už se tísnily nejméně dvě desítky vyplašených lidí. Na palubě zbyli jen dva námořníci, kteří budou hlídat, aby vzácný náklad z Málagy neskončil na dně mořském. Než Henry za sebou zavřel dřevěný poklop, ještě se se svými sudy naposledy pohledem rozloučil. Jeronýmovi se ovšem v podpalubí naskytl děsivý pohled. Cestující, s nimiž rozbouřené moře házelo v kajutě sem a tam, se k sobě vystrašeně tiskli a hlasitě se modlili. Zprvu si každý svůj otčenáš či zdrávas odříkával sám pro sebe, jejich modlitby se však rychle slily v jedinou hlasitou prosbu o záchranu před smrtí ve vlnách.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231253
Čím dál víc lidí ovšem bledlo nejen strachy, ale taky nevolností a mořskou nemocí. Nezbývalo jim než se v tom řevu moře a rachotu hromů vydrápat nahoru na palubu, aby si trochu ulevili. Nakonec jim to už bylo jedno, zvraceli právě tam, kam s nimi loď hodila. Vzduch v podpalubí se brzy nedal dýchat. Inferno, napadlo Jeronýma, kterému se mořská nemoc naštěstí vyhnula. Takhle vypadá peklo. Jen místo ohně tu hrozí hříšníkům voda. A zvratky. Najednou, jako by snad k uším Stvořitele přece jen dolehl nářek a modlitby z podpalubí, bouře přestala. Loď sebou ještě párkrát škubla, naklonila se, jak do jejího boku narazila zpozdilá vlna, za chvíli se ale už mohli bledí, vyčerpaní a pozvracení lidé vydat po kluzkých schůdcích na palubu. Jako první vyšli ven Henry Crow s Jeronýmem. „Díky Bohu,“ řekl s ulehčením Henry, když stál konečně nahoře, na čerstvém vzduchu a na palubě omyté mořskou vodou. Jeroným však nevěděl, zda jeho pokorné díkůvzdání patří Hospodinu za záchranu života, nebo spíš těch sudů, které přečkaly bouři bez úhony. To už ale z podpalubí vystupovali další a další cestující, a teprve teď si Jeroným všiml, jak je bouře poznamenala. V bledých tvářích se ztrhanými rysy měli dosud strach ze smrti, sotva ale vyšli na palubu, padli na kolena a s pláčem i smíchem děkovali za to, že tu hroznou vichřici přežili. Nebe přitom bylo už zase jak vymetené, zapadající slunce jim svítilo do očí a na obzoru se vynořila bílá linka doverských útesů. „Rád bych vás všechny pozval na trochu dobrého vína,“ ozval se v tu chvíli Henry. „Myslím, že máme co oslavovat.“ A odněkud se rázem objevila řada pohárků, stříbrných, cínových i z pálené hlíny, a Henry Crow narazil jeden z menších soudků. V Londýně by za něj stržil spoustu peněz, ale vem to čert! Když jejich loď konečně přistála v doverském přístavu, sběhli se k ní lidé až zdaleka a užasle se dívali, jak z její paluby na pevnou zem scházejí rozesmátí cestující s červenými tvářemi. Někteří z nich dost vrávorali, to bude ale jistě tou strašnou bouří!
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231253