namísto uvažování o tom, jak to bude „strašné“. Negativní sebepojetí straší dotyčného člověka předem, ale také ho znehodnocuje po proběhlé události (Amir et al., 2001). Adam je 27letý student vysoké školy, který má diagnostikovanou sociální fobii spolu s komorbidním výskytem disociativních křečí a v minulosti také depresí. Příznaky so ciální fobie se začaly objevovat po devátém roce jeho života, kdy byl ve škole dětmi šikanován, v důsledku vývoje obtíží hospitalizován na dětské psychiatrické klinice a poté ambulantně léčen. Diagnóza sociální fobie se u něj postupně rozvíjela. Za dobu své léčby navštívil několik psychiatrů, od jedné psychiatričky odešel pro stigmatizaci z její strany, když mu sdělila, že v podstatě žádné potíže nemá a jen si vymýšlí. V průběhu studijních let se Adam setkal také se stigmatizací u učitelů na střední škole a v kontaktu se zdravotnickým personálem psychiatrických klinik. Jednu střední školu musel dokonce změnit v důsledku konfliktu s učitelkou, která nebrala ohled na Adamovy psychické potíže, i když o nich věděla. Podezřívala ho, že si vymýšlí, že žádnou nemoc nemá, a že ho to odnaučí expozicí před celou třídou. Následný konflikt vedl ke slovnímu útoku ze strany učitelky a fyzickému útoku ze strany Adama, který pod vlivem nesnesitelné úzkosti nemohl ze situace uniknout. Adam v rámci hospitalizace na psychiatrii zažil stigmatizaci také u zdravotnického personálu, kdy mu staniční sestra řekla, že se na psychiatrii přišel zašít a problémy si vymýšlí. Když se ohradil, byla mu píchnuta dávka haloperidolu a byl do rána zavřen do síťové klece. Pak se s podpisem, že v případě potíží nebude nemocnici žalovat, „odplazil“ a ještě čtyři dny se z haloperidolu vzpamatovával. Adam o svých potížích s některými lidmi v okolí mluví. U lidí, kteří o jeho sociální fobii vědí, se nejčastěji setkává s bagatelizací jeho problémů a s tím, že okolí neví, jak k němu má přistupovat. Lidem, kteří o jeho duševních problémech nevědí, připadá divný a neví, co si o něm mají myslet. Adam jejich úvahy chápe, a proto se snaží lidem v těchto situacích pomáhat, aby je nevystavoval něčemu, s čím si neumí poradit. Snaží se předvídat chování a reakce předem, a tím se na ně dokáže připravit a na lidi se nezlobit.
„Když vidíte na ulici člověka s bílou hůlkou, víte, že je to slepec, a víte, co máte dělat. Když vidíte na ulici člověka, který si něco pro sebe nahlas povídá, usoudíte, že je to asi schizofrenik, a vyhnete se mu. Když mi někdo začne popisovat, že nemůže ani vstát z postele a cokoliv udělat, že je mu špatně, vím, že má depresi, a že bych si s ním měl promluvit. Problém stigmatizace nevidím ani tak v nevědomosti, ale v tom, že lidé nevědí, jak mají zareagovat a co mají dělat. Myslí si, že problém, který popisuji, mají skoro všichni, zlehčují ho, neberou ho vážně, neberou ho jako nemoc. Myslím si, že to je ten hlavní problém, že duševní poruchy nejsou brány jako nemoc, a že to je to, o co by se mělo v rámci osvěty usilovat. Když jsem byl v zahraničí, na letišti byly všude vedle všech těch plakátů o tělesných postiženích také plakáty typu: Deprese je nemoc. Schizofrenie je nemoc apod. To je něco, co u nás chybí. Myslím si, že u takových těch zpopularizovaných psychických chorob, jako je alzheimer, autismus, schizofrenie, je to snazší z toho pohledu, že společnost ví, že je to nemoc, a do určité míry to tak bere. To, že se schizofrenikovi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231218