„Nemějte mi to za zlé, příteli, ale vaše názory mi připadají sobecké. Cením si sice, že sám nehledíte na osobní oběť, ale pro spoustu nevinných lidí bude mít atentát na Heydricha katastrofální následky. Přece jsme už měli příležitost Němce i s jejich nevybíravými metodami poznat! Možná dojde k apokalypse, jakou si ani ve fantazii nedokážeme dost dobře představit. Věřte mi, že jeden padouch za to nestojí. Ano, přiznávám, že máte plnou pravdu, když poukazujete na to, že na jeho pokyn umírají denně naši krajané. Možná i v tuhle chvíli, kdy spolu mluvíme, stojí právě někdo na popravišti. Ale uvědomte si, že jeho smrtí se ten počet zmnohonásobí!“ Zelenka pochopil, že s jeho představeným se stala jakási vnitřní proměna a že i počáteční příznivé klima v organizaci se bezpochyby začíná měnit. Věděl, že Jindra by takhle nemluvil jen sám za sebe, natolik ho dobře znal, určitě tlumočil mínění většiny jejích členů. Proto poněkud trpce poznamenal: „Už krátce po setkání s těmi mládenci jsme přece věděli, o co půjde, a přesto jsme jim bez výhrad přislíbili pomoc a podporu, že? Vlastně bezprostředně poté, co vy sám jste si ověřil, že se nejedná o konfidenty. Mám tomu rozumět tak, že z té věci máme vycouvat? Ba co víc, že je máme odradit?“ Jindra zůstal neústupný. „Nejen odradit, my musíme atentátu na protektora zabránit, máme-li jako národ vůbec přežít. V Londýně si neuvědomují, do čeho se pustili. Když to řeknu bez emocí, pak se mi to jeví přinejmenším nezodpovědné. Zatímco oni jsou v bezpečí, národ slouží Hitlerovi jako rukojmí, že se jeho prominentům nic nestane. Musíme přece reálně a rozumně uvažovat o tom, co lze uskutečnit, aniž by nás to daleko do budoucna krutě poznamenalo.“ Zelenka neměl v té chvíli pádné argumenty, kterými by na Jindru zapůsobil. Chtě nechtě musel uznat, že je jeho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231187