Louise
101
musel jsem to urovnávat. Věděl jsem, že chci být lékař, i když tenkrát to bylo spíš fantazírování, ale když jsem dal té holčičce tu knížku, bylo to poprvé, kdy jsem chtěl někomu pomoct napravit hlavu. Ty části, do kterých se nedostaneš skalpelem.“ Přitáhne si mě blíž, a i když mi toho o sobě zatím moc neprozradil, cítím, že tímhle se mi snaží trochu otevřít. „A je to zajímavá práce,“ pokračuje. „Dostat se do něčí hlavy a vidět, jak funguje.“ Podívá se na mě. „Co se mračíš?“ „Já se nemračím.“ „Ale mračíš. Buď se mračíš, nebo ti strašně rychle zestárlo čelo.“ Svraští legračně to svoje a odlehčí tím okamžik, který by mi neměl připadat vážný, ale připadá. „Já nevím,“ řeknu. „Tak nějak si myslím, že hlavy lidí by se měly nechat na pokoji. Nelíbí se mi představa, že si někdo hraje s tím, co mám tam uvnitř.“ Opravdu si to myslím, ale mračím se hlavně kvůli Adele. Z jakého úhlu vypráví tu příhodu. Holčička, kterou znával. Není to lež, ale pravda tak docela také ne. Usměje se na mě a já si nedokážu pomoct a zase propadnu kouzlu jeho široké hrudi pod mou hlavou. Syn farmáře. Možná se vyhýbá tomu, aby o ní mluvil, protože mi nechce ubližovat, ale já nejsem žádný zabedněnec, který nechápe, o co jde. „Proto sedím za stolem a nelehám si na pohovku.“ „Vsadím se, že já bych tě na svou pohovku dokázal dostat.“ „Nebuď sprostý, to se k tobě nehodí.“ Šťouchnu ho do žeber a oba se zasmějeme. „Ale vážně,“ promluví po chvilce, „jestli chceš pomoct s těmi nočními děsy, můžu ti slíbit, že ti nedám žádnou pochybnou směšnou knížku a nepošlu tě pryč, ať si to vyřešíš sama. Už na to mám lepší kvalifikaci.“ „To se mi ulevilo,“ snažím se, aby to znělo lehkovážně, ale myslím na sešit, který mi dala Adele, a co by si asi David pomyslel, kdyby to věděl. Skoro si přeju, aby býval vstal a odešel jako jindy. „Možná bys měl najít tu holčičku,“ zamumlám. „Podívat se, jestli ještě nepotřebuje tvoji pomoc.“ Na to už nic neřekne.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231120