„Jediní lidé povolaní ke psaní jsou ti, kteří zazname návají skutky Páně.“ „Tak proč nesmíme číst? Abychom se mohli dozvě dět o jeho skutcích?“ „Kdybyste uměli číst, mohli byste číst i hříšné texty. Bůh takové riziko neschvaluje. Dal vám Proroka, aby vám předčítal. To je stejně tak dobré, jako byste četli sami.“ „A proč nesmíme malovat? To přece Bohu nemůže přijít nehorázné.“ Prorok zkřížil ruce na hrudi. Přes obličej mu přeběhl temný stín a ve světlešedých očích se vzedmula bouře. „Nejsem si jistý, zda ti to dokážu vysvětlit tak, abys tomu porozuměla. Jsi koneckonců jen malé děvče.“ „Budu se snažit porozumět, Proroku.“ Možná věděl, že tu otázku nejde umlčet jinak než od povědí. Proto vzhlédl k obloze. „Víš, co to jsou nebesa?“ Zvedl ruce, jako by se chtěl dotknout blankytné modři nad námi. „Jsou jedním velkým plátnem roz prostírajícím se nad celým světem. Plátnem, na které maluje sám Bůh. Nekreslíme, protože to už není třeba. Ta nejúžasnější malba již existuje.“ „Nebesa jsou plátno?“ zeptala jsem se a zvedla oči k jasné modři, která se mi zdála nekonečná. Jako bez břehý oceán. Prorok přikývl. Jeho dlaně pod zářivým nebem vrha ly na zem temné stíny. „Bůh stvořil nebesa, aby se nám dal poznat. Když svítí slunce, necítíš, jak je vše kolem prohřáté jeho radostí? Když bouří, nemůžeš nevnímat jeho hněv. A když prší, co myslíš, že to znamená?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231112