Jen ten, kdo se nedívá, vidí 97
Lich, zřejmě spokojen s mým výrazem, přede mě položil kožené pouzdro, pak se zvedl a ztěžka opřel o hůl, jejíž konec zdobila zvířecí lebka. Stále jsem nebyla schopna slova. „A do příště ti radím trochu zapracovat na taktu a slušném chování.“
Ve chvíli, kdy se před námi objevily siluety dvou štíhlých věží chrámu, jsem snad už posté zkontrolovala pověřovací listiny a medailon. Přede dvěma dny jsme spolu s Togharem překročili hranice, což se naštěstí obešlo bez potíží. Ve Wycs nás už od příjezdu sužovalo neustálé mrholení. Ani silný cestovní plášť mě neochránil před lezavým vlhkem. Prošli jsme mezi mohutnými omšelými sloupy označujícími začátek území chrámu a ocitli se mezi množstvím užitkových budov. Dříve tu stál pouze svatostánek, ale nyní k němu patřily rozlehlé polnosti a velké množství věřících, kteří zde našli útočiště, se postaralo o to, že sídlo bohyně bylo zcela nezávislé na okolních vesnicích. Z chrámu se tak postupem času stala samostatná osada, v tomto počasí nepříliš rušná. Zuita se mohla považovat za šťastnou. Jako jeden z mála velkých aspektů – představitelů původního panteonu – měla stále svůj chrám. Možná za to mohla i skutečnost, že nikdy nebyla chamtivá a odjakživa jí patřila pouze tato svatyně. Ostatní tak skromní nebyli. Když se k moci začali dostávat i menší bůžkové a jednotlivé kulty uctívající starší božstva začaly podléhat vlivu nové víry, místa, původně zasvěcená velkým bohům, začala postupně měnit majitele.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230870