98
Polsko
tisíc Židů se přestěhovaly ze štetlů do větších měst.16 K ohromnému nárůstu židovského obyvatelstva došlo například ve Varšavě: k roku 1910 zde žilo již 306 tisíc Židů, kteří tak tvořili více než třetinu jejích obyvatel.17 První světová válka si vyžádala desetitisícové ztráty z řad židovského civilního obyvatelstva i vojáků. Židé byli navíc často obviňováni coby cizorodý element ze špionáže i z válečných neúspěchů.18 Nejen to vedlo malou část z nich k rozhodnutí aktivně se zapojit do socialistických hnutí. V reakci na to přisoudila polská pravice šíření komunistických vlivů, spolupráci s bolševickou mocí a intrikování proti Polsku právě Židům.19 Zrodil se mýtus o židokomuně (judeo- nebo židobolševismu) – o vzájemném propojení Židů a komunismu,20 který ovlivňoval polsko-židovské vztahy nejen v meziválečném období, ale i za druhé světové války a po roce 1945. První světovou válkou útrapy Židů neskončily. Ve východních oblastech nově vznikajícího Polska21 došlo ke stovkám pogromů, k největším pak v listopadu 1918 ve Lvově a o pět měsíců později v Pinsku.22 Polští Židé museli čelit dalším pogromům v polovině třicátých let 20. století, po hospodářské krizi, kdy je Poláci vinili z ekonomických potíží.23 Mezi světovými válkami byli Židé hned po Ukrajincích druhou nejpočetnější menšinou obnoveného Polska. Tvořili zhruba 10 % obyvatelstva a jen asi desetina z nich mluvila polsky jako svým prvním jazykem.24 Nejčastěji pracovali jako obchodníci nebo zastávali svobodná povolání, tři čtvrtiny z nich žily ve městech.25 Židům se dařilo v meziválečném Polsku rozvíjet svou autonomii – disponovali vlastní samosprávou a školstvím, vedli čilý náboženský, kulturní i politický život, měli také zastoupení v parlamentu. Židovské strany reprezentovaly různé proudy od socialistů (Bund), přes sionisty (Poalej
16 17 18 19 20 21 22 23 24
25
Steinlauf, Pamięć nieprzyswojona, 23. Żbikowski, Żydzi, 99. Wróbel, „Przed odzyskaniem niepodległości“, 109–114. Jerzy Tomaszewski, „Niepodległa Rzeczpospolita“, in Najnowsze dzieje Żydów w Polsce w zarysie (do 1950 roku), ed. Jerzy Tomaszewski (Warszawa: Wyd. naukowe PWN, 1993), 147. Více k židokomuně viz Paweł Śpiewak, Żydokomuna. Interpretacje historyczne (Warszawa: Czerwone i Czarne, 2012). Srov. též Jaff Schatz, The Generation – The Rise and Fall of the Jewish Communists of Poland (Berkeley: University of California Press, 1991). Západní oblasti Ukrajiny a Běloruska, v Polsku označovány jako „východní kresy“. Żbikowski, Żydzi, 197. Ibid., 213. Jidiš jako svůj rodný jazyk při sčítání v roce 1931 uvedlo 2 489 000 Židů (80 %), k hebrejštině se přihlásilo 243 500 Židů a polštinu jako svůj první jazyk deklarovalo 371 800 osob židovského vyznání. Srov. Irena Hurwic-Nowakowska, Żydzi Polscy (1947–1950), xii; August Grabski a Martyna Rusiniak, „Żydowscy komuniści po Holokauście wobec języków polskiego żydowstwa“, in Nusech Pojln. Studia z dziejów kultury jidysz w powojennej Polsce, ed. Magdalena Ruta (Kraków – Budapest: Wyd. Austeria, 2008), 51. Hebrejský jazyk se ale v běžném životě téměř nepoužíval, jeho uvedení při sčítání lidu mělo spíše deklarativní charakter – přihlášení se k myšlence sionismu. Żbikowski, Żydzi, 212.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230644