v pondělí večer. Můj taťka je z cesty autem dost nervózní. On si s přibývajícím věkem, vlastně dělá zbytečné starosti se vším. Ale v neděli je vše sbalené, naplánované a připravené na brzký ranní odjezd. Všichni už šli spát a já ještě volám Bodanovi, že za pár hodin vyjíždíme. A on se diví: „Véč sútra? Ali ja još nemam slobodne sobe, za vas…,“ klasické, chorvatské „Nema problema.“ Popletl to a počítal s námi až od úterý. Jsem z toho hotová, protože pokud teď rodiče vzbudím a řeknu jim, že se odjezd o den odsouvá, tak jsem si jistá, že taťka už pak nikam nepojede. Takže se s Bodanem domlouváme, že jedeme podle plánu a on se pokusí pro nás něco najít na tu jednu noc. Cestu tam zvládáme celkem bez problému, jenom nám trvá o dost déle než obvykle. Holčičky to totiž v autě dlouho nebaví a každou chvíli chce některá z nich čurat… Takže více stojíme, než jedeme. Ale večer jsme konečně na místě. Nasávám vůni moře a grilovaného masa a cítím, jak mě opouští všechny stresy a únava. Tak na mě tato místa totiž působí – už řadu let. Trošku Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230539