knihu nenáviděl a pak jsem prosil o odpuštění. Chtělo se mi plakat. Dostal jsem horečku. Oba jsme se ve své knize vydali z posledního, ale on zašel hlouběji. Číhal a vylákal ven úzkost z doupěte ve své duši, provětral uzavřený smutek, budoucí nechuť a zoufalství, které jsme cítili z výsledku války. Ale červený koberec rozvinuli na jeho počest. Dagerman byl určitě přešťastný, ale rád bych věděl, zda se dokázal zbavit pocitu, že všechno špatně dopadne. Jak se mohl těšit z osobního úspěchu, když jsme všichni stáli nad propastí? Nikdy jsem nezjistil, co se s jeho protifašistickým manifestem stalo a kteří mladí lidé ho měli podepsat, možná byl tím manifestem jeho román. Když Dagerman ve svém sloupku za několik měsíců napsal, že téměř všichni vyšší státní úředníci stojí na německé straně, že Hallgrenova tajná služba zdvojnásobila počet zaměstnanců, z nichž lví podíl sympatizuje s Německem, že mezi úředníky na citlivých místech v zahraniční kanceláři Švédské národní sociální správy jsou přívrženci nacismu, kteří prodávají politické uprchlíky, jejich adresy a osobní údaje německému velvyslanectví, bylo celé vydání novin zabaveno a jeho šíření zakázáno. Četl jsem sloupek v jednom z mála výtisků, které propašovali přímo z tiskárny na Klara Västra Kyrkogata, než přijela policie s náklaďáky a všechno odvezla. Pomyslel jsem si, že Dagerman jistě pokládá takové obvinění za ještě důležitější než nějaký literární manifest generace čtyřicátých let. Moje situace byla jiná než jeho. Naše skupina snila o vítězství demokracie a literatury a pádu nacistického Německa. Někteří z nás se chtěli stát básníky a spisovateli a psali téměř každý den. „Hřbitov slov“ se zrodil v listopadu 1944 po výzvě Eyvinda Johnsona a jako reakce na rozhodnutí koaliční vlády vyslat švédské profesionální vojsko na východní frontu, abychom Hitlera nevyprovokovali k blokádě či invazi. Naši skupinu pokřtila Alice, všem se nám zdálo, že ten název zní strašidelně a pochmurně. Nebyli jsme žádní snobové, i když měla řada z nás maturitu. Byli jsme hrdí na to, že tak jako většina známých autorů generace čtyřicátých let nejsme žádní akademici, pohrdali jsme nacionalistickými studenty v Uppsale, Lundu a Stockholmu, realisty, kteří přijali německý řád, jako by byl osudově předurčený Bohem a Časem. Přesně o tom, že jsou hybateli dějin, chtěli náckové lidi přesvědčit. Naše skupina hodně četla, chodili jsme na filmy, psali jsme texty, které jsme si vzájemně četli, měli jsme vlastní názory a živě diskutovali o knihách a myšlenkách své doby. Pokud jsme vůbec zastávali
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230485