„Ne, vy pitomče. Přestaňte si hrát na milostné poblouznění a nechte ji, aby si vás vybrala sama!“ Pokrčil jsem rameny. „Každopádně už se nejspíš bude brzo vracet do Los Angeles. Chtěla tu zůstat, dokud bude Kevin v rekonvalescenci, a on už se skoro dal dohromady.“ „Takže co – prostě ji necháte jít? Zařiďte to nějak, aby tu zůstala! A ostatně nechcete mi konečně říct, jak to s vámi bylo? Ještě jste mi nevyprávěl, jak jste se potkali.“ Vstal jsem. „Příště, Leo. Slibuju.“ Další den ráno se můj kamarád Duke nechal přistihnout na útěku. Jako obvykle mi v šest ráno zakňučel přede dveřmi, jenže když jsem mu otevřel, stála za ním Alexandra – trochu pobaveně, trochu nevěřícně, na sobě něco, co vypadalo jako pyžamo. „Na konci zahrady je díra,“ řekla mi. „Dneska ráno jsem ji objevila. Podleze pod živým plotem a vydá se rovnou sem! No věřil bys tomu?“ A rozesmála se na celé kolo. Byla krásná i v pyžamu a nenamalovaná. „Nedáš si kafe?“ zeptal jsem se. „Ráda.“ Najednou jsem si uvědomil, že mám v pokoji rozházené Dukovy propriety. „Moment, já si jen vezmu kalhoty.“ „Kalhoty přece máš,“ upozornila mě. Nekomentoval jsem to, jen jsem ji poprosil o chvilku strpení a přibouchl jí dveře před nosem. Proběhl jsem domem, posbíral všechny psí hračky, misky i deky a naházel jsem je do svého pokoje. Vzápětí jsem se vrátil a otevřel dveře. Alexandra si mě pobaveně měřila. Zavřel jsem za námi. Toho člověka, co seděl v autě a usilovně nás fotil, jsem si nevšiml.
102
DICKER_BALTIMOR432.indd 102
19.12.2016 23:31:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230483