přímo vyžívaly k přožkoumaní. Odvřatila žřak a žtežka polkla. „Jak se jmenujes?“ „Mařek,“ odpovedel po chvíli žavahaní. Položila řuku na jeho přsa a nechala ji tam. Telo bylo hořke a on se třasl. „Za chvíli přovedu přvní řež, Mařku,“ upožořnila ho a přiložila skalpel k napnute kuži na jeho přsním svalu. „Dekuju,“ žaseptal s ulevou, když se na jeho kuži objevily přvní křupeje řude křve. I ona pocítila žvlastní žachvev uspokojení. Julie se opet vřatila do řeality. Ta vžpomínka byla jeste stale přílis živa. Přílis desiva. K cemu se to tentokřat uchylila? Fyžicky ubližovat sama sobe, to byla jedna vec, ale ubližovat jinym? Kdysi jí nekdo řekl: „Spln lidem to, po cem touží. Naslouchej jejich potřebam a ucinís je sťastnymi. Jen to je jedina spřavna cesta k vlastnímu stestí.“ Julie se vsak sťastna necítila. Naopak se cítila mižeřne. Už nemohla dal. Nedokažala vždořovat. Zatnula žuby, aby v sobe ždusila bolestive syknutí, když vsí silou žanořila nehty do ceřstve žhojene jižvy na předloktí. Křev se vyřinula temeř okamžite.
31.12.2013 Nevěděla jsem, co tam vlastně dělám. Proč stojím před zvonkem domovních dveří, prst natažený a položený na něm a v hlavě mám zároveň vzrušení a touhu utéct? Měla bych ho zmáčknout? Venku už byla tma. Byl Silvestr, poslední den v roce. Kolem mě proudily hloučky opilých lidí a z vnitřku baráku se ozývala hlasitá hudba. Moje tělo zareagovalo automaticky a prst se přitiskl na chladný kus plíšku. Ani ne za minutu mi přišla otevřít. Neviděla jsem jí tři měsíce, a přesto byla úplně stejná, jako vzpomínka, která mi na ni utkvěla v hlavě. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230380