Útěk z Arestonu Nesedli jsme si, nebylo kam. Stáli jsme od sebe vzdáleni dva metry daleko, a já musel hledět do nehybné masky. Snažil jsem se zachovat důstojnost, ale měl jsem obavy, že v mé tváři lze vyčíst jen strach. Snažil jsem se na něj hledět s pohrdáním, ale asi jsem nebyl dobrým hercem. Co by se stalo, kdybych ho teď zabil? napadlo mě. Mám nůž, a on nevypadá, že by byl ozbrojen. Zbytečné a hloupé nápady, v jeho přítomnosti mě viděly desítky lidí. Ústředí SI určitě ví, kam tento jeho člen šel a s kým bude mít kontakt. Tentokrát by ani soudce Wilson neměl slitování. Vyzval mě, ať mu řeknu vše, co se odehrálo na schůzce pontistů. Odkud o ní, kurva, věděl? Ale co bych se divil… Podrobně jsem mu popsal, jak jsme se zabývali řešením kódu na zpřístupnění dosud nedostupných prostor v Arestonu, zejména výtahů a severní věže. Neúspěšně, samozřejmě. „Jaké jsou to kódy?“ „Nepamatuji se,“ odvětil jsem, protože jsem si ty kódy skutečně nepamatoval. O tom, že mám v hlavě jiný kód, nemusí ten čahoun vědět. „Vyjmenuj mi všechny členy skupiny.“ Tak tohle už bylo na tělo. Potom mi ale došlo, že činnost naší skupiny není zas až tak tajná. Byl to prostě spolek jako každý jiný, který si vybral pro své schůzky trochu jiné místo. Tak jsem je vyjmenoval. „To jsou všichni?“ „Všichni, které znám jménem,“ odsekl jsem. 95
Útěk z Arestonu_tisk.indd 95
10. 2. 2017 10:18:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230359