„Ahoj… jak se máš?“ vyrazila ze sebe Hanka. „Jo, dobrý.“ Judita sklopila zrak a tvářila se rozpačitě. „Hele… nechceš si ještě někdy s náma zakopat? Už dlouho jsi nebyla.“ „Bylo to fajn… ale nemívám teď odpoledne moc času,“ vyhrkla ze sebe. „Promiň. Moc spěchám, dneska nějak nestíhám,“ a už z ní viděla jen útlá záda s rudou záplavou vlasů. Hanka nešťastně koukla na bratra a ten jí gestem naznačil, klídek, nic se neděje. Hanku stále trápilo, jak se jí Judita od oné osudné noci vyhýbá. A to už uplynulo tolik času. Ano, podělala to, ale sakra, bylo to snad opravdu TAK hrozné? „Musím si ještě zavolat,“ pronesla Klaudie, když dorazili zpět na oddělení. Dosud měli zavřeno, první dvě přepážky otvírali za deset minut. Květa seděla u stolu a pila kávu, ze které stékaly husté stružky šlehačky, jako reklamní spot k pohádce Hrnečku vař. Vedle sebe měla položené tři pořádné kusy zákusků rovněž se šlehačkovou nadstavbou. „Bože, Květo, co tomu říká tvoje aorta?“ pronesla Eva, která zrovna prošla kolem. „A to jsi dneska slupla celej oběd, víš to?“ „Oběd bez zákusku a kávy, tak jdu dom hladová jak pes,“ prohlásila Květa a masitou rukou si setřela stopy šlehačky kolem úst. Přitom nepřestala listovat v novinách. Patrik ocenil, že to aspoň není bulvár s trapnými senzacemi a nemusí poslouchat mnohdy smyšlené nesmysly. „Tady píšou,“ pronesla Květa a zmasakrovala další kousek zákusku v mocném stisku čelistí. „Prej se objevila nová epidemie chřipky, prej mnohem horší, než ty ostatní. Říkají tomu tichá
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229921