15 věcí, kterých se musíte vzdát, abyste byli šťastní
„Proč jsi mě sem přivedl?“ „Z tohohle horkého a dusného počasí se zblázním. Je mi, jako bych se dusila.“ „Venku je mi strašné horko, vevnitř je mi děsná zima…“ „Potřebuju vzduch! Takhle nemůžu žít.“ „A to jídlo… Jídlo je tady hrozné. Nemá žádnou chuť.“ „Jak mám takhle žít? Jak mohu být šťastná, když se nic nedaří?“ „Proč jsou věci tak jiné?“ „Co to s tímhle místem je? A co je to s tebou?“ „Dřív ti záleželo na tom, jak mi je, ale teď je ti to jedno. Už ani nechceš být se mnou. Trávím víc času s lidmi z práce než s tebou. Připadá mi, že jim na mně záleží víc než tobě.“ Takhle jsem trávila většinu dní: hádala jsem se, plakala a křičela na Stefana, urážela jsem ho a dělala všechno pro to, abych mu ublížila tak, jako jsem ubližovala sobě. Domnívala jsem se, že to on má zařídit, abych byla šťastná a milovaná, ne já. * * *
V práci to bylo jiné. Měla jsem kliku, že mi výborně platili za něco, co mě bavilo. Jenže to netrvalo dlouho. Po pouhých šesti měsících ve floridském Orlandu, po šesti měsících práce v hotelu, jsme se dozvěděli, že si nemůžeme prodloužit pracovní smlouvy. Museli jsme odjet do Chicaga a pracovat tam. „Já nikam nejedu,“ opakovala jsem svému příteli. „Chci, abychom zůstali tady. Zařiď, prosím tě, abychom mohli zůstat tady.“ Znovu mi připadalo, jako bych musela všechno opustit, vystoupit ze své komfortní zóny a vykročit do neznáma.
I
98
I Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229795