Ten zvuk. Či-ka, či-ka, či-ka. Dostane se vám do hlavy. I když fandítka nebyla vytvořena s nějakým zvláštním úmyslem, nakonec měla úspěch. Zamyslete se nad tím, co slyšíte. Pokaždé, když se plácání fandítek rozezní, je to zvuk něčeho, k čemu se už brzy dostaneme. Zvuk osudu, zvuk jedinečného vztahu mezi majiteli Leicesteru a jeho fanoušky.
Dvě výhry ze dvou zápasů, nejlepší start Leicesteru od dob Martina O’Neilla, nejlepší za osmnáct let. Znamenalo to, že tým po „Velkém útěku“ nevypadl z tempa. Ranieri byl pod menším tlakem. „Po změně trenéra hodně lidí tipovalo, že sestoupíme, takže jsme věděli, že dobrý začátek je důležitý. Jinak vás sezona semele a pak už je to těžké,“ potvrzuje King. Zmíní se ještě o něčem dalším. „Na papíře jsme přes Vánoce měli hodně špatnou šňůru.“ Proč na tom záleží? „Protože jsme věděli, že si do Vánoc budeme muset vybudovat aspoň jakž takž silnou pozici, jelikož ty zápasy nejspíš prohrajeme, chvíli budeme ztrácet body, a první tři sezony v Premier League se vždycky musíte soustředit hlavně na to, abyste zase nespadli. Čtyřicet bodů — je jedno jak, hlavně, když je budeme mít.“ Ukázalo se, že Ranieriho neustálé omílání „čtyřicet bodů“ nebylo jen tak pro nic za nic. Mluvil o nich i ve chvíli, kdy byl Leicester v čele tabulky — hrozba sestupu ovšem hráčům stále visela nad hlavami. „Nebudu ti lhát,“ usmívá se King. „V první půli sezony jsme si neustále mysleli: ‚No, teď máme na sestupové příčky celkem slušný náskok.‘ Na Vánoce jsme měli třicet pět bodů a říkali jsme si: ‚Tak počkat, teď bychom museli mít fakt hodně velkou smůlu, abychom spadli a museli bojovat o záchranu.‘“ Když 22. srpna na stadion King Power dorazil Tottenham, nejspíš také nepomýšlel na útok na titul. Minulou sezonu sice skončil pátý a nejvíc se blýskl Harry Kane, ale teď Spurs v prvním kole prohráli s Manchesterem United a doma remizovali se
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229406