Ten zvuk. Či-ka, či-ka, či-ka. Dostane se vám do hlavy. I když fandítka nebyla vytvořena s nějakým zvláštním úmyslem, nakonec měla úspěch. Zamyslete se nad tím, co slyšíte. Pokaždé, když se plácání fandítek rozezní, je to zvuk něčeho, k čemu se už brzy dostaneme. Zvuk osudu, zvuk jedinečného vztahu mezi majiteli Leicesteru a jeho fanoušky.
Dvě výhry ze dvou zápasů, nejlepší start Leicesteru od dob Martina O’Neilla, nejlepší za osmnáct let. Znamenalo to, že tým po „Velkém útěku“ nevypadl z tempa. Ranieri byl pod menším tlakem. „Po změně trenéra hodně lidí tipovalo, že sestoupíme, takže jsme věděli, že dobrý začátek je důležitý. Jinak vás sezona semele a pak už je to těžké,“ potvrzuje King. Zmíní se ještě o něčem dalším. „Na papíře jsme přes Vánoce měli hodně špatnou šňůru.“ Proč na tom záleží? „Protože jsme věděli, že si do Vánoc budeme muset vybudovat aspoň jakž takž silnou pozici, jelikož ty zápasy nejspíš prohrajeme, chvíli budeme ztrácet body, a první tři sezony v Premier League se vždycky musíte soustředit hlavně na to, abyste zase nespadli. Čtyřicet bodů — je jedno jak, hlavně, když je budeme mít.“ Ukázalo se, že Ranieriho neustálé omílání „čtyřicet bodů“ nebylo jen tak pro nic za nic. Mluvil o nich i ve chvíli, kdy byl Leicester v čele tabulky — hrozba sestupu ovšem hráčům stále visela nad hlavami. „Nebudu ti lhát,“ usmívá se King. „V první půli sezony jsme si neustále mysleli: ‚No, teď máme na sestupové příčky celkem slušný náskok.‘ Na Vánoce jsme měli třicet pět bodů a říkali jsme si: ‚Tak počkat, teď bychom museli mít fakt hodně velkou smůlu, abychom spadli a museli bojovat o záchranu.‘“ Když 22. srpna na stadion King Power dorazil Tottenham, nejspíš také nepomýšlel na útok na titul. Minulou sezonu sice skončil pátý a nejvíc se blýskl Harry Kane, ale teď Spurs v prvním kole prohráli s Manchesterem United a doma remizovali se
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229406
Stoke. Kane i trenér Tottenhamu Mauricio Pochettino byli náhle pod tlakem. Pochettino byl na lavičce Tottenhamu patnáct měsíců, předchozích šest trenérů vydrželo v průměru dvacet, takže nebylo vůbec jisté, kolik času mu ještě zbývá. Kane byl mezi hráči Leicesteru dobře známý, protože v roce 2013 v klubu hostoval (onoho osudového dne ve Watfordu seděl na lavičce). Teď však vypadal unaveně. V novinách se mluvilo o „zázraku jedné sezony“ a v jednom článku se dokonce psalo, že „Tottenham má dva týdny na to, aby zachránil sezonu — a možná i Pochettinovo místo“. „Tak to prostě ve fotbale chodí,“ přikyvuje King. „Nikdo si neudělá čas na posouzení všech faktorů.“ Kane se prvních čtyřicet pět minut trápil, míče se dotkl jen čtrnáctkrát, ale v druhém poločase se zlepšil a pomohl Tottenhamu dostat se do vedení. Zády k bráně se před šestnáctkou otočil kolem Hutha, poslal balon Naceru Chadlimu a jeho centr hlavou proměnil Dele Alli. Do konce zápasu zbývalo devět minut. Mahriz si počkal na Vardyho přihrávku a s míčem doslova přilepeným k levé noze se hnal na bránu. Jan Vertonghen couvl. Chyba. Mahriz přenesl váhu z nohy na nohu, rameny naznačil pohyb a pak využil prostoru, který si kličkou vytvořil, a poslal láskyplnou střelu za záda Huga Llorise. Devadesát vteřin po inkasovaném gólu se Leicesteru podařilo vyrovnat. Tento tým měl kouzelníka — a také odhodlání. A samozřejmě podporu fanoušků, protože poté, co Tottenham vstřelil branku, hluk na stadionu se znásobil a (či-ka, či-ka, či-ka) vycházel z fandítek. Stejně jako tým, i fandítka začínala lidi zajímat.
Fandítka. Anglicky se nazývají clappers, a firma, která je vyrábí, je označuje clap banners — tedy jakési tleskačky, tleskací praporky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229406
Leicester není jediným sportovním týmem, který je používá. Arsenal, irská reprezentace, Bath Rugby Union, anglický volejbalový tým, hokejová mužstva v Kanadě… to je jen několik míst, kde se fandítka už někdy objevila. Teď si ale svět s jejich podivuhodným zvukem spojuje právě stadion King Power. Londýnskou firmu Clap-Banner Ltd. vede Carolyn Israelová, fanynka Leicesteru. Společnost založila v roce 2004. Chtěla vyrábět něco lehkého, co by fanoušci mohli na sportovních akcích využívat ke dvěma věcem — k vytváření hluku i k mávání. Proto „banner“ — praporek. Taková fandítka jsou složená do tvaru vějíře, ale dají se rozložit a pak se objeví nápis nebo obrázek. Leicesterská fandítka mají rozměry 340 × 490 mm, jsou z recyklovatelného kartonu a na každé utkání mají jiný design. Carolyn Israelová je nadšená, že mohla přispět svou troškou do mlýna leicesterského úspěchu. Její manžel shodou okolností fandí Tottenhamu. Fandítka jsou jedním z důkazů, že za Leicesterem stojí lidé, kteří přemýšlejí jinak než tradiční majitel anglického fotbalového klubu. Bavíme se však jen o tom, co se děje na stadionu King Power. Když se zeptáte skalních fandů, řeknou vám, že ten rozdíl je nejcitelnější při venkovních zápasech. Vydejte se s Leicesterem na cestu — klub nabízí fanouškům dotovanou dopravu, jízdenku v autobusu „Foxes Travel“ kamkoli za deset liber. K tomu navíc dostanete dárek. Tričko nebo třeba šálu. Možná i rohlík se šunkou ke snídani zdarma nebo voucher na jídlo, který můžete utratit na stadionu soupeře. Když hrál Leicester v Bournemouthu, domácí tým neměl ponětí, co se na ně hrne, a jídlo na stadionu došlo. Taková velkorysost něco stojí. Stejně jako fandítka: každý zápas se jich na stadionu použije třicet tisíc, celkem za dvanáct a půl tisíce liber. Jamie Tabor, šéf marketingu, má za ušima, ale stojí nohama pevně na zemi. Rád se baví všelijakými propočty, například tím, že do září 2016 utratil Leicester za fandítka víc peněz, než kolik dal za Mahrize, fotbalistu roku.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229406