Legionáři poslechli. Piso se překulil a s úlevou uviděl kousek od sebe Afera. Z čela mu tekla krev, jedno oko měl zavřené, ale dokázal se na Pisa podívat. „Kde je Vitellius?“ zeptal se Piso. Afer ukázal. Bezvládný kamarád ležel pár kroků od nich. Piso se uklidnil, protože si všiml, že se mu hýbe hrudník. Možná byl vážně zraněný, ale nebyl mrtvý. „Bohové nad námi a pod námi. Mělo mě napadnout, že to budeš ty.“ Nad Pisem se tyčil Tullus, pevný jako skála. Natáhl ruku. „Dokážeš vstát?“ „Myslím, že jo, pane.“ Piso přijal podanou ruku a podařilo se mu postavit se na vratké nohy. Svět se s ním zatočil, a tak se chytil Tulla za rameno. „Promiňte, pane,“ zamumlal, pustil se ho a málem znovu upadl. „Drž se mě, ty hlupáku.“ Tullův hlas zněl mírněji než obvykle. Odvedl Pisa k vozu. „Opři se tady.“ Piso se chytil bednění, jako kdyby to byla větev, kterou najde v moři tonoucí námořník. Afer vstal sám. Ukázal na Vitellia a klekl si. „Jak je na tom?“ zeptal se Tullus. „Nevím jistě, pane. Je v limbu.“ Tullus se zamračil ještě víc. Zíral na Pisa. „Co se stalo?“ „Jen jsme si s jedním z těch vojáků zahráli v kostky, pane. Myslím, že se mu vůbec nelíbilo, že prohrál tohle, pane.“ Vyndal z váčku dvě bronzové spony a podal mu je. „Přísahej, že mluvíš pravdu.“ „Přísahám na život své matky, pane.“ Ozvalo se nic neříkající zavrčení a Piso dodal: „Ať mě Jupiter srazí, jestli lžu, pane.“ Zatajil dech, když si Tullus prohlížel spony ze všech stran. Potom se díval, nervy napnuté k prasknutí, jak jde centurion k legionářům, kteří před zdí hostince připomínali jenom řadu temných postav. „Jak to vypadá, muži, které jste zbili, jsou z mé centurie. Doufám, že pro to máte sakra dobrý důvod,“ pohrozil jim Tullus. „Tady můj voják tvrdí, že tohle všechno vzniklo kvůli hře v kostky. Taky tvrdí, že jednomu z vás se nelíbilo, že prohrál peníze a tyhle spony.“ „Tak to nebylo, pane,“ ohradil se legionář. „Pomlouval první kohortu.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228925