97
bobule, ryby, které chytil otec, nebo něco ze zásob, které jsme si přinesli. To léto jsme nikdy neměli hlad. Každé ráno od chvíle, kdy jsme přijeli, otec vyrýval do veřejí čárku, ale když jich bylo šestnáct, rozhodl se toho nechat. „Nebudeme žít podle cizích pravidel o hodinách a minutách,“ prohlásil. „Kdy vstávat, kdy jít do kostela, kdy jít do práce.“ Nevzpomínala jsem si, že by otec někdy šel do kostela, a vlastně ani do práce. „Data nám jen připomínají, jak sečtené jsou naše dny a že s každým, který škrtneme, jsme o kousek blíž ke smrti. Odteď, Punzel, budeme žít podle slunce a ročních dob.“ Zvedl mě a se smíchem mě zatočil ve vzduchu. „Naše dny budou nekonečné.“ S posledním otcovým zářezem pro nás čas skončil 20. srpna 1976. Otec mi ukázal, jak nabrousit nůž o kámen, aby zůstal ostrý; jak proříznout králíkovi kožešinu za ušima a stáhnout mu kabátek, aby mu zůstaly jen ponožky; jak z něj vytáhnout šedé vnitřnosti, ale zachovat z nich srdce, játra a ledviny; a jak ho napíchnout na rožeň a upéct. V lese jsme využili všechny části zvířat, která jsme ulovili – kosti jsme schovávali na jehly, ze střev jsme se pokoušeli vyrobit nitě a snažili jsme se také vydělávat kůže, i když to se moc nedařilo. Měli jsme spoustu práce – tolik práce, že jsem se ani nepodivila, proč se čtrnáctidenní dovolená protáhla na tři týdny a pak na měsíc. Po týdnu otec řekl, že se už můžeme přestěhovat ze stanu do die Hütte. Vytrhal ostružiny, vyspravil díry ve střeše, přišrouboval dveře, takže byly zase rovně, a uvedl do chodu kamna. Stál před srubem a jásal nad kouřem, který stoupal
Nekonecne dny zlom.indd 97
2/7/17 8:32 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228885
98
z plechového komína trčícího ze střechy. Poskakovala jsem a tleskala s ním, i když jsem nevěděla, co je na tom tak báječného. Slunce zářilo tak, že když jsem se dívala na nebe, bolely mě oči, a sílící vítr odnášel kouř pryč. „Ještě je tu spousta práce, ale dneska budeme spát v die Hütte,“ prohlásil otec s hrdě vypjatou hrudí a rukama v bok. „To by se mělo oslavit,“ dodal a plácl mě po zádech, jako bych ta kamna spravila já. „Co uděláme, Punzel?“ Se smíchem se na mě podíval. „Oslavíme to!“ zopakovala jsem a zasmála se také, i když jsem si nebyla jistá proč. „Pojď, uděláme si draka. Můžeme ho pustit támhle nahoře z té skalní římsy.“ Zaclonil si oči a podíval se vysoko nad srub. „Dones provázek, já nařežu klacky.“ Utíkala jsem do die Hütte a otec vyrazil do lesa. Než jsem našla klubko ručně vyrobeného provázku, naražené na kolíku za dveřmi, byl otec zpátky u stanu, klečel zády ke mně a oháněl se nožem. Rozběhla jsem se k němu a mávala provázkem nad hlavou. „Papá, našla jsem ho!“ Ale v té chvíli se moje vzpomínky zpomalují, jako bych se koukala na starý film, trhavý, s příliš jasnými barvami. Otec mluvil na kameru, ale slova nebyla slyšet. Klečel před stanem a řezal do něj nožem. Bodal a krájel, jako by kuchal mrtvé zvíře. Podíval se na mě přes rameno, usmál se a pořád něco říkal, já jsem ale viděla jenom díru v boku stanu. A pak zvuk znova naskočil, jako bych si vytřepala z uší vodu, a já slyšela otce říct: „Nahoře bude hodně foukat.“ Zakomíhal nožem jako pilou, takže kus plátna se uvolnil docela. Když jsem to viděla, popadla jsem se za břicho a schoulila se, jako bych měla zvracet. „Ocas můžeme udělat tady z těch kousků plátna,“ prohlásil a pokračoval v práci. „Panebože, s nůžkami by to šlo mnohem snáz. Někde v die Hütte přece musejí být nůžky.“
Nekonecne dny zlom.indd 98
2/7/17 8:32 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228885
99
Seděla jsem na zemi a tekly mi slzy. Už bylo příliš pozdě ho zastavit. „Ale jak se dostaneme domů, papá, bez stanu?“ oslovila jsem jeho záda. Obrátil se a podíval se na mě. Chvilku vypadal zmateně, pak pochopil. „Tady jsme doma, Punzel,“ řekl. Trvalo mu hodinu, než draka vyrobil. Byl to modrý kosočtverec, dlouhý jako jeho rozpřažené paže, místy vybledlý, jak slunce vyžralo barvu. Ke třem ze čtyř rohů přivázal provázky a tam, kde se spojovaly, připevnil konec klubka. Pracoval mlčky, ale já jsem poznala, že se snaží být šťastný. „Tak pojď, jdeme.“ Na horu jsme ještě nešplhali, ale když jsem přimhouřila oči, rozeznala jsem tam, kde nad naším domečkem stoupal svah, vysoko nad korunami stromů kus holé skály. Vlekla jsem se za ním po zvířecí stezce mezi kapradím – po stezce ne širší než moje bota z pytle a šindele – jen brázdě ve vrstvě loňského listí. Zdola od řeky jsem slyšela vítr šumět ve vintrojkách. Hnal se k nám jako blížící se déšť, třásl korunami jako nějaká nakažlivá křeč, chvění se šířilo z jednoho stromu na druhý, až byl vítr nad našimi hlavami a roztříštil světlo dopadající na lesní půdu. Pak přeběhl dál, vzhůru po svahu, a byl pryč. Z rašeliny pod nohama se nakonec stala skála, stromy prořídly a my jsme museli šplhat po čtyřech. Otec si přivázal draka na záda, aby se mohl při cestě vzhůru přidržovat oběma rukama. Lezla jsem za ním a kosočtverec modrého plátna se mi vysmíval, neodbytně mi připomínal tu strašnou skutečnost, že se už nikdy nevrátíme domů. Skalní plošina byla mnohem větší, než jak to vypadalo zdola, kde ji perspektiva zkrátila a změnila v úzkou římsu. Ve skutečnosti se táhla velký kus dozadu, až k téměř svislé
Nekonecne dny zlom.indd 99
2/7/17 8:32 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228885