„Abych to vyjádřila přesně, pane, nejde mě utopit.“ Cuknutí úsměvu. „Výtečné.“ Poznamenal si něco do knihy. „Je dobře, že jsi tak hezká,“ zamumlal. „Neutopitelná kráska, mořská víla – vskutku skvělé. Nuže dobrá, tady ten mladý muž ti pomůže všechno zařídit. Tebe prostě nemůžeme poslat pryč.“ Dlouho do noci kreslil Peabody návrhy nesčetných možností, jak by se dala vystavovat mořská panna. Nestačí, aby jenom zadržovala dech. Chce to nádobu, do níž se vejde velké množství vody, ale zároveň dost malou na to, aby se dala převážet – něco ve stylu velkého sudu, ale zavalitější a ne tak velkou jako nádrže, v nichž se kvasí víno. Představoval si, že by se měla dát rozebrat: pokud by se ukázalo, že dívka nedostojí svému slibu, obruče a dřevěné díly by se složily. Psal a psal, dokud ho poslední svíčka nezanechala v temnotě. Po soukromém žonglérském vystoupení, kterým Melina pomohla vyjednat příznivou cenu, si Peabody najal služby skotského bednáře v Tarrytown. Hotová káď byla prostá, pěkná práce. Obruče, na nichž byly znát údery kladivem, obepínaly dokonale složené dřevěné díly. Byla dost široká na to, aby se v ní dalo plavat, ale dost nízká na to, aby stojící člověk viděl až na dno. Zatímco tábořili a čekali, až bude káď hotová, Peabody přikázal Bennovi, aby začal pracovat na sadě malých laviček, na nichž by se usadilo deset lidí. S Amosovou pomocí Benno znovu využil bedny na kostýmy a necky na praní, aby vyrobili robustní podstupnice. Během odpoledne plného tlučení a flikování Benno mimochodem poznamenal: „Ta mořská panenka je krásná. Všiml jsem si, že se na ni díváš.“ Amos přikývl. Benno hobloval spáru a na zem padaly dřevěné hobliny. „Není tak pohledná jako Melina, ale je hezká.“ Amos popadl dřevěnou desku a pohodil hlavou. Od chvíle, kdy se objevila Evangeline, se na Melinu málem ani nepodíval. „Doufáš, že s námi zůstane.“ Amos ucítil zadrhnutí v hrdle, pocit, pro nějž neměl žádné jméno. Pokrčil rameny.
105 kniha_dohadu360.indd 105
3.2.2017 10:18:15
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228875