„Abych to vyjádřila přesně, pane, nejde mě utopit.“ Cuknutí úsměvu. „Výtečné.“ Poznamenal si něco do knihy. „Je dobře, že jsi tak hezká,“ zamumlal. „Neutopitelná kráska, mořská víla – vskutku skvělé. Nuže dobrá, tady ten mladý muž ti pomůže všechno zařídit. Tebe prostě nemůžeme poslat pryč.“ Dlouho do noci kreslil Peabody návrhy nesčetných možností, jak by se dala vystavovat mořská panna. Nestačí, aby jenom zadržovala dech. Chce to nádobu, do níž se vejde velké množství vody, ale zároveň dost malou na to, aby se dala převážet – něco ve stylu velkého sudu, ale zavalitější a ne tak velkou jako nádrže, v nichž se kvasí víno. Představoval si, že by se měla dát rozebrat: pokud by se ukázalo, že dívka nedostojí svému slibu, obruče a dřevěné díly by se složily. Psal a psal, dokud ho poslední svíčka nezanechala v temnotě. Po soukromém žonglérském vystoupení, kterým Melina pomohla vyjednat příznivou cenu, si Peabody najal služby skotského bednáře v Tarrytown. Hotová káď byla prostá, pěkná práce. Obruče, na nichž byly znát údery kladivem, obepínaly dokonale složené dřevěné díly. Byla dost široká na to, aby se v ní dalo plavat, ale dost nízká na to, aby stojící člověk viděl až na dno. Zatímco tábořili a čekali, až bude káď hotová, Peabody přikázal Bennovi, aby začal pracovat na sadě malých laviček, na nichž by se usadilo deset lidí. S Amosovou pomocí Benno znovu využil bedny na kostýmy a necky na praní, aby vyrobili robustní podstupnice. Během odpoledne plného tlučení a flikování Benno mimochodem poznamenal: „Ta mořská panenka je krásná. Všiml jsem si, že se na ni díváš.“ Amos přikývl. Benno hobloval spáru a na zem padaly dřevěné hobliny. „Není tak pohledná jako Melina, ale je hezká.“ Amos popadl dřevěnou desku a pohodil hlavou. Od chvíle, kdy se objevila Evangeline, se na Melinu málem ani nepodíval. „Doufáš, že s námi zůstane.“ Amos ucítil zadrhnutí v hrdle, pocit, pro nějž neměl žádné jméno. Pokrčil rameny.
105 kniha_dohadu360.indd 105
3.2.2017 10:18:15
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228875
„Radši se pro ni moc netrap, než budeme vědět, jak dlouho s námi zůstane. Ale taková Susanna. Jen pomysli, jak je pružná!“ Amos se dál díval na dřevěnou desku a nehodlal svému příteli odpovědět. Nemyslet na Evangeline bylo nemožné. Káď se plnila vědry, která nosili všichni členové společnosti kromě pana Peabodyho a madam Ryžkové, jejichž ruce a záda by takovou dřinu nevydržely. Peabody dohlížel na práci, rozděloval úkoly a řídil celý proces a mezitím piloval úvodní řeč k Evangelininu vystoupení. Byla to mořská víla z dávno potopené Atlantidy, zázrak mystických moří a jejich tajů. V neobvyklém záchvatu rozmařilosti uložil Peabody místnímu malíři, aby vytvořil ceduli zobrazující Evangeline s dlouhým rybím ocasem.
106 kniha_dohadu360.indd 106
3.2.2017 10:18:16
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228875
Dívka vyjádřila obavu, že diváci budou zmateni, až zjistí, že se ničím podobným nepyšní. Peabody odvětil: „Jsi krásná. Když budeš zadržovat dech a předvádět plavecké kousky, na tom ostatním moc nezáleží.“ Trval na tom, že bude mít na sobě bílé šaty, aby se kolem ní dmuly, zatímco bude sestupovat do kádě. První část vystoupení byla bezbolestná. Spočívala hlavně v plaveckých kouscích, a když Evangeline plavala znak, díky obrysům bílých šatů a černomodrých vlasů se ve vodě vlnila a klikatila. Když se na chvíli zastavila, aby se usmála a zamávala divákům, Peabody dál nesouvisle vyprávěl o jejím tajemném původu. Pak udeřil rukou do vzduchu, plácnul do kádi a zaburácel: „Pod vodu!“ Vytlačila z plic všechen vzduch a ponořila se až na dno kádě. Vlekla za sebou sukni, Peabody mluvil a jeho hlas rozechvíval vodu. Povzbuzoval diváky, aby počítali, pokud to umějí, a spustil dlouhý a temný monolog. „Muka a hrůzy hlubin, vzácné dámy a něžné duše. Toto ubohé stvoření, ta drobná dívka – ona jim čelí! Přežili byste to?“ Ukázal prstem na nejmenšího chlapce v davu. „Chlapče milý, přežil bys tam dole ty?“ Pod hladinou byla Evangeline sama s vodou a se svým strachem. Když zavřela oči, představovala si babiččiny pohmožděné rty, jak se jí ptají, proč to udělala. Voda se jí tlačila na břicho a hrudní koš, laskala ji, byla jako babiččiny ruce, jako její žadonící hlas. Prosím. Od začátku vystoupení uplynula už celá věčnost, když Peabody poklepal rukou na okraj kádě, což byl signál pro Evangeline, že se má vynořit. Rozevřela paže, takže jí rukávy visely jako křídla, a stoupala vzhůru. Temeno prorazilo vodní hladinu, pak se vynořily její oči a pomalu se otevřely. Usmála se jako pravý komediant, jak ji to Peabody naučil. Když už měla nad vodou i ramena, nadechla se. Plíce se jí naplnily vzduchem, šaty se na ni lepily a vynořila se jako Venuše z mořské pěny. Napřed v ní vilné pohledy mužů probouzely stud, ale rutina ho obrousila. Vždy se na ni ale dívaly dva páry očí: jeden z nich patřil zjizvenému muži a druhý němému chlapci.
107 kniha_dohadu360.indd 107
3.2.2017 10:18:16
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228875