T E R E Z A S C H I L L E R O VÁ
Tentokrát to na ambulanci žije, je tam snad dvakrát víc lidí než jindy. Panebože, to bude masakr. Chce se mi brečet. Stoupám si do fronty. Hlásím jméno. A neusedám. Není kam. Jdu ven, před denní nemocnicí je ještě pár míst na sezení. Je tam poslední volné. Taky je tam na padnutí, protože vzduch je tam stejný od té doby, co tu budovu postavili. Mám chuť to tam rozkopat. Svoji agresivitu maskuju knížkou a dělám, že čtu. Vlastně to nečtu, uvnitř supím. Po hodině mě volá doktor denní nemocnice. „No, tak krevní obraz nic moc, bílých krvinek moc nemáte. Prednison berete? Takže já to teď posílám do lékárny a dneska to bude asi delší, klidně se běžte projít ven.“ Taky že jdu. Je pár dní před vysvědčením. Vlastně se mi dnes to mega dlouhý čekání hodí. Vycházím z nemocnice a jdu do nákupního centra, které je nedaleko. Musím pro syna pořídit nějaké LEGO za odměnu. Bude mít samé jedničky, to už předem vím od učitelky. Vybírám suprovou helikoptéru, ta se mu bude určitě líbit. Ježiš, to je drahý! Málem se mnou sekne, když vidím cenu. Ale co, ten náš prvňáček si to opravdu zaslouží. Snažil se ve škole a doma to teď se mnou nemá jednoduchý. Už ho úplně vidím, jak nadšeně vykřikne, až to uvidí. Takovej „helikopotvorník“ teda ještě neměl. Vracím se do nemocnice. Podařilo se mi zabít asi 45 minut. No, nic moc. Co teď jako… jdu k Vietnamcům poblíž nemocnice a koupím si něco k jídlu. Mám chuť na všechno, ale držím se… hm… tady nic moc nemají. Jdu do koutku, kde mají pečivo, vezmu do ruky něco, co se mi líbí, je to zabalený, ale ejhle, má to vousy… je to z půlky plesnivý. Tak tady se asi radši nenajím. Ve Vodičkový ulici narazím na dobrou lahůdkárnu a kupuju si tam obloženou housku s mozzarellou a bazalkou. Tlačím ji do sebe jako smyslů zbavená. Najím se ještě před chemoterapií, abych pak neměla hlad. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228867