Dary /99 Na kraji pouště si říkáte, že možná bude široká. Myslíte si, že může trvat měsíc, než ji přejdete. A uplynou dva měsíce, tři, čtyři a každý další den je krok dál do prachu. Rab a Sosso byly laskavé a silné, ale když Melle zeslábla tak, že už se o sebe nedokázala vůbec postarat, Canoc jim řekl, že se o ni bude starat sám. Dělal to s velkým citem a trpělivostí, pečoval o ni, zvedal ji, umýval ji, konejšil ji, snažil se ji zahřívat. Dva měsíce prakticky nevyšel z pokojíku ve věži. Saze a já jsme tam trávili většinu dne, i když jen proto, abychom mu dělali mlčenlivou společnost. V noci u ní bděl sám. Někdy usínal ve dne, vedle ní na úzké posteli; přestože byla slabá, šeptávala: „Lehni si, miláčku. Musíš být unavený. Zahřej mě. Pojď pod deku ke mně.“ A on si lehl vedle ní, přitiskl ji k sobě a já jsem poslouchal, jak dýchají. Přišel květen. Jednou ráno jsem seděl na sedátku u okna a cítil jsem na rukou sluneční paprsky; nasával jsem jarní vůně a poslouchal, jak mladým listím profukuje slabý vítr. Canoc zvedl Melle, aby jí Sosso mohla vyměnit prostěradlo. Vážila teď tak málo, že ji mohl vzít do náruče jako malé dítě. Vtom ostře vykřikla. V tu chvíli jsem netušil, co se stalo. Kosti jí zkřehly tak, že když ji zvedl, zlomily se; její klíční a stehenní kost praskly jako hůlky. Položil ji na postel. Omdlela. Sosso odběhla sehnat pomoc. Byl to jediný okamžik za celé ty měsíce, kdy se Canoc zlomil. Skrčil se u postele a hlasitě se rozplakal, se strašlivými zajíkavými zvuky, obličej zabořený do prostěradel. Já jsem se na okenním sedátku schoulil, když jsem ho slyšel. Vymysleli, že by jí ke končetinám přivázali dlahy, které by je zpevnily, ale on jim nedovolil, aby se jí dotkli. Další den jsem byl venku za bránou dvora, aby se Saze proběhla, když na mě zavolala Rab. Saze byla stejně rychlá jak já. Vyšli jsme nahoru do pokojíku ve věži. Matka ležela mezi polštáři, kolem ramen měla svůj starý vlněný šátek; ucítil jsem jej pod rukou, když jsem se sklonil, abych ji políbil. Ruku a líc měla studenou jako led, ale polibek mi vrátila. „Orreku,“ zašeptala. „Chci vidět tvoje oči.“ A když cítila, že se bráním, zašeptala: „Mně už nemůžeš ublížit, zlatíčko.“ I tak jsem váhal. „Udělej to,“ vybídl mě Canoc, který seděl z druhé strany postele. Hlas měl tichý, jako vždycky v tomto pokoji. A tak jsem si sundal pásku, vytáhl z důlků dva polštářky a pokusil se otevřít oči. Nejdřív jsem si myslel, že to nedokážu. Musel jsem si odtla-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228851
100 / Ursula K. Le Guinová • Kroniky Západního pobřeží čit víčka prsty, a když jsem to udělal, viděl jsem jenom blýskavý, bodavý, bolestivý třpyt, zmatek, chaos světel. * * * Potom si moje oči rozpomněly na svou dovednost a já jsem uviděl matčinu tvář. „Tak, tak,“ řekla, „to je ono.“ Její oči vzhlížely k mým z trochu propadlé trosky jejího obličeje a těla, ze změti černých vlasů. „To je ono,“ zopakovala docela silně. „Tohle si nech na památku.“ Rozevřela ruku. Ležel na ní její opál se stříbrným řetízkem. Nedokázala ruku zvednout, aby mi ho dala. Vzal jsem ho a navlékl jsem si řetízek na krk. „Ennu, slyš a buď tady,“ zašeptala. Potom zavřela oči. Vzhlédl jsem k otci. Jeho tvář byla přísná a zatvrzelá. Nepatrně přikývl. Znovu jsem políbil matku na tvář, dal jsem si na oči polštářky a nasadil jsem si pásku. Saze zlehka zatahala za vodítko a já jsem se jí nechal odvést z pokoje. Toho dne krátce po západu slunce má matka zemřela. * * * Truchlit, stejně jako být slepý, je zvláštní věc; člověk se to musí naučit. Když někoho oplakáváme, vyhledáváme společnost, ale po počátečních proudech slz, poté, co jsou vyřčena slova chvály, po zavzpomínání na dobré dny, po odeznění hlasitého nářku a uzavření hrobu, žádná společnost v žalu nezůstane. Je to břemeno, které nosí každý sám. Jak je nese, je na něm. Alespoň mi to tak připadá. Když to říkám, možná jsem nevděčný vůči Gry a lidem z domu a panství, mým společníkům, bez nichž bych možná své břemeno přes temné roky nepřenesl. Tak tomu v duchu říkám: temné roky. Snažit se to popsat je jako snažit se popsat průběh bezesné noci. Nic se neděje. Člověk přemýšlí a krátce se mu něco zdá; potom se znovu probudí. Obavy se hrozivě vynořují a pomíjejí, myšlenky se ne a ne vyjasnit, v hlavě straší nesmyslná slova, člověk se zachvěje, jak se o něj otře noční můra, čas jako by se nehýbal, je tma a nic se neděje. Canoc a já jsme si ve svém žalu nedělali společnost. Ani to nešlo. Bez ohledu na to, jak předčasná a krutá to pro mne byla ztráta, ztratil jsem jenom to, co čas musí vzít a může nahradit. Pro něho náhrada neexistovala; jeho život přišel o to příjemné.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228851
Dary /101 Jelikož zůstal sám a jelikož si dával vinu, jeho smutek byl tvrdý a zlostný a nepřinášel úlevu. Po smrti Melle v sobě někteří obyvatelé panství nosili strach nejenom ze mne, ale i z Canoka. Já jsem měl divoký dar a kdo mohl vědět, co teď ve svém hořkém žalu udělá on? Byli jsem potomci Caddarda. A měli jsme k hněvu oprávněný důvod. Každá duše v Caspromantu brala jako jistou věc, že Melle Aulittovou zabil Ogge Drum. Zemřela rok a den od noci, kdy jsme odjeli z Drummantu. Nikdo nepotřeboval slyšet historku o poslední noci tam, kterou řekla mně a se kterou jsem se svěřil Gry, o šepotu a chladu. Nikomu jsme ji neřekli a já jsem se nikdy nedozvěděl, jestli ji řekla Canokovi. Jemu i všem ostatním úplně stačilo, že do Drummantu odjela jako krásná, rozzářená žena a vrátila se nemocná, aby ztratila dítě, které nosila, zchřadla a zemřela. Canoc byl silný muž, ale poslední měsíce si vybraly těžkou daň jak na jeho těle, tak na jeho duchu. Byl vyčerpaný. První půlměsíc hodně spal – v jejím pokojíku, na posteli, kde ji držel, když umírala. Trávil tam hodiny o samotě. Rab, Sosso a ostatní se o něho báli a měli z něho strach. Používali mě jako prostředníka. „Buď tak hodný, jenom tam vklouzni a zjisti, jestli brantor něco nepotřebuje,“ říkaly ženy a Alloc nebo některý z ostatních mužů řekl: „Jen vyjdi nahoru a zeptej se brantora, jestli máme dát koni otruby nebo oves,“ – protože starý Houser nechtěl žrát a oni si o něho dělali starost. Saze a já jsme vyšli po točitých kamenných schodech k pokojíku ve věži a já jsem sebral odvahu a zaklepal. Někdy odpověděl, někdy ne. Když dveře otevřel, jeho hlas byl studený a monotónní. „Řekni jim, že ne,“ prohlásil, nebo: „Vyřiď Allokovi, aby použil hlavu,“ a zase dveře zavřel. Bál jsem se přijít někam, kde nejsem chtěný, ale fyzický strach jsem z něho neměl. Věděl jsem, že by svou schopnost proti mně nikdy nepoužil, tak jako Melle věděla, že já bych tu svou nikdy nepoužil proti ní. Když jsem si to uvědomil, když jsem o tom začal tak přemýšlet, proběhl mnou šok. Nejen že jsem tomu věřil, já jsem to věděl. Věděl jsem, že by mi neublížil. Já jsem věděl, že bych neublížil jí. Proto jsem si mohl sundat pásku přes oči, když jsem byl s ní. Mohl jsem se na ni celý minulý rok dívat. Mohl jsem se o ni starat, být jí užitečný, číst jí a vyprávět své hloupé příběhy. Mohl jsem vidět její drahou tvář nejenom jednou, ale celý rok, celý dlouhý rok! Ta myšlenka mi nevehnala do očí slzy, ale vzedmula ve mne vlnu hněvu, která se určitě podobala tomu, co cítil otec – řezavý vztek bezmocné lítosti. Nebylo, koho bych za to mohl potrestat, než sebe nebo jeho.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228851