Dary /99 Na kraji pouště si říkáte, že možná bude široká. Myslíte si, že může trvat měsíc, než ji přejdete. A uplynou dva měsíce, tři, čtyři a každý další den je krok dál do prachu. Rab a Sosso byly laskavé a silné, ale když Melle zeslábla tak, že už se o sebe nedokázala vůbec postarat, Canoc jim řekl, že se o ni bude starat sám. Dělal to s velkým citem a trpělivostí, pečoval o ni, zvedal ji, umýval ji, konejšil ji, snažil se ji zahřívat. Dva měsíce prakticky nevyšel z pokojíku ve věži. Saze a já jsme tam trávili většinu dne, i když jen proto, abychom mu dělali mlčenlivou společnost. V noci u ní bděl sám. Někdy usínal ve dne, vedle ní na úzké posteli; přestože byla slabá, šeptávala: „Lehni si, miláčku. Musíš být unavený. Zahřej mě. Pojď pod deku ke mně.“ A on si lehl vedle ní, přitiskl ji k sobě a já jsem poslouchal, jak dýchají. Přišel květen. Jednou ráno jsem seděl na sedátku u okna a cítil jsem na rukou sluneční paprsky; nasával jsem jarní vůně a poslouchal, jak mladým listím profukuje slabý vítr. Canoc zvedl Melle, aby jí Sosso mohla vyměnit prostěradlo. Vážila teď tak málo, že ji mohl vzít do náruče jako malé dítě. Vtom ostře vykřikla. V tu chvíli jsem netušil, co se stalo. Kosti jí zkřehly tak, že když ji zvedl, zlomily se; její klíční a stehenní kost praskly jako hůlky. Položil ji na postel. Omdlela. Sosso odběhla sehnat pomoc. Byl to jediný okamžik za celé ty měsíce, kdy se Canoc zlomil. Skrčil se u postele a hlasitě se rozplakal, se strašlivými zajíkavými zvuky, obličej zabořený do prostěradel. Já jsem se na okenním sedátku schoulil, když jsem ho slyšel. Vymysleli, že by jí ke končetinám přivázali dlahy, které by je zpevnily, ale on jim nedovolil, aby se jí dotkli. Další den jsem byl venku za bránou dvora, aby se Saze proběhla, když na mě zavolala Rab. Saze byla stejně rychlá jak já. Vyšli jsme nahoru do pokojíku ve věži. Matka ležela mezi polštáři, kolem ramen měla svůj starý vlněný šátek; ucítil jsem jej pod rukou, když jsem se sklonil, abych ji políbil. Ruku a líc měla studenou jako led, ale polibek mi vrátila. „Orreku,“ zašeptala. „Chci vidět tvoje oči.“ A když cítila, že se bráním, zašeptala: „Mně už nemůžeš ublížit, zlatíčko.“ I tak jsem váhal. „Udělej to,“ vybídl mě Canoc, který seděl z druhé strany postele. Hlas měl tichý, jako vždycky v tomto pokoji. A tak jsem si sundal pásku, vytáhl z důlků dva polštářky a pokusil se otevřít oči. Nejdřív jsem si myslel, že to nedokážu. Musel jsem si odtla-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228851