Boj o Ameriku (Ukázka, strana 99)

Žoržín se hodila Vojtovi kolem krku a políbila ho na obě tváře.

Bára váhala, jestli má dát Filipovi taky pusu na rozloučenou a jestli by to nebylo dle měřítek hraběnky Belruptové kvalifikováno jako naprosto nevhodné, ale Filip to vyřešil za ni. Smekl klobouk a sklonil se k ní. „Odcházím do boje, mašérami, dejte mi políbení pro štěstí, ať se vrátím,“ poprosil ji napůl žertem a Báře vhrkly slzy do očí. Vlastně až teď si uvědomila, že by se Filipovi nebo Vojtovi mohlo něco stát.

Objala ho a dala mu pusu. Škrábal, protože se dnes ráno výjimečně neoholil.

Pak je ještě dvornou úklonou pozdravil a zapadly za nimi dveře.

Bára koukla na Žoržín. Taky sotva zadržovala slzy. Báře se ovšem brečet nechtělo. Brečela nerada, protože pak měla ucpaný nos, což nesnášela. „Jenže odtud nic neuvidíme,“ ukázala na okno, odkud byl krásný výhled na jezero a na špitál, tedy na úplně druhou stranu, než odkud se očekával útok. Žoržín popotáhla. „Aspoň sem nevlétne zbloudilá kulka,“ řekla, ale bylo vidět, že ani jí není příjemná představa, že tu budou sedět kdoví kolik hodin, možná až do večera, a vůbec nebudou tušit, co se s Filipem a Vojtou děje.

A s Julienem. „Musíme si najít nějaké místo, odkud bude dobrý výhled,“ rozumovala Bára. „A taky musíme najít Juliena, protože Julien nedostal pusu pro štěstí.“ „Ale pan vikomt nám zakázal odtud vycházet,“ namítla Žoržín. „Nezakázal,“ zavrtěla hlavou Bára. „On jen řekl, že by nám byl vděčný, kdybychom tu zůstaly. To není zákaz.“ Prosbu, příkaz a zákaz rozlišovala Bára velmi citlivě, protože to se velmi často stávalo základním bodem její obhajoby před ctěným rodičovstvem, když se řešilo, proč Bára něco udělala nebo naopak neudělala. Někdy se vyplatilo chápat to, co rodiče řekli, doslovně, a nedomýšlet se, co tím vlastně mínili. Například věta prosím tě, jukni na ten koberec v obýváku v žádném případě neznamená vyluxuj ho. Znamená to, dejme tomu, letmo ode dveří zkontrolovat, jestli je stále na svém místě.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228821

Kdyby maminka chtěla, aby vyluxovala, tak by přece řekla vyluxuj v obýváku. A Filip rozhodně neřekl nechoďte pryč nebo zůstaňte tady.

Zdálo se, že Žoržín Bářina interpretace toho, co Filip řekl a jak to myslel, vyhovuje. „Mohly bychom jít nahoru na věž,“ navrhla. „Je to na téhle straně pevnosti, takže daleko od bojiště, a pušky sem nedostřelí.“ „Ale nejdřív musíme za Julienem,“ řekla Bára. „Tak jdem,“ nadechla se Žoržín, jako by se chystala ke skoku do studené vody. Opatrně vykoukly na chodbu, i když Filip s Vojtou už museli být dávno z dohledu, a pak rychle utíkaly na nádvoří, aby zjistily, kde najdou dobrovolníky. Nakonec se ani nemusely vyptávat, protože oddíly dobrovolníků se zrovna řadily, aby vypochodovaly z pevnosti. „Juliene! Juliene!“ zakřičela Bára, když zahlédla Juliena na kraji řady. Otočil se po hlase a potěšeně se usmál. „Babette! Žoržín!“ „My jsme se přišly rozloučit,“ informovala ho Bára o zjevné skutečnosti. „Vojta i Filip dostali pusu pro štěstí, aby se v pořádku vrátili, a tebe bez toho taky nemůžeme pustit!“ „To je milé,“ řekl se Julien. „A od které z vás tu pusu dostanu?“ „No od obou,“ vyhrkla Bára bez přemýšlení a hned by si nejraději dala přes pusu, protože co když se Žoržín s Julienem líbat nechce? „To je ještě milejší,“ sklonil se Julien k Báře, nechal si od ní vlepit pusu na tvář a pak se obrátil k Žoržín. Báře neušlo to maličké zaváhání, kdy bojoval s pokušením nastavit Žoržín místo tváře rty. „Vraťte se v pořádku, pane Fourniere,“ popřála mu Žoržín. „Budete se o mě bát?“ zeptal se Julien „Budu se bát i o vás,“ odpověděla Žoržín a Julien se tak zvláštně usmál. Pak se nádvořím rozlehl břeskný zvuk trubky a dobrovolníci se vydali na bojiště. Bára Julienovi mávala, dokud nezmizel v bráně, i když už se neotáčel. „A teď na věž,“ zavelela, jako by to byla ona, kdo hlídá Žoržín, a ne opačně.

Věž měla plochou střechu obehnanou cimbuřím a dva vojáci tu drželi hlídku. Vzhledem k tomu, že nepřítel už přitáhl a vědělo se, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228821

kde táboří, to bylo poněkud zbytečné, ale rozkaz je rozkaz, a tak se tu chlapíci v perlově šedých uniformách s modrými manžetami pomalu začínali znuděně připékat na sluníčku, které už teď po ránu docela pražilo.

Bára se bála, že je budou vyhazovat, to by byla čára přes rozpočet, ale ukázalo se, že vojáci pokládají společnost dvou milých mladých dam za příjemné rozptýlení, protože před nimi mohou machrovat tím, že jim vysvětlují, co se děje mezi pevností a lesem, za kterým táboří patnáctitisícová anglická armáda.

Nedělo se toho moc.

Francouzi vypochodovali z pevnosti a zaujali postavení u bariéry, kterou ještě začali zesilovat. Jen batalion Berry, který na ní poslední dny dřel od rána do večera, ležel táborem v týle u špitálu a odpočíval.

Ten markýz de Montcalm nasadí až ve chvíli, kdy by šlo opravdu do úzkých. „Úplně vpravo jsou Kanaďané,“ informoval znalecky Báru a Žoržín voják s prošedivělým knírem, za který by se nemusel stydět ani Hercule Poirot. „To jsou ty modré kabáty. Je to sice královské vojsko, ale naverbované tady. Proto je postavil Montcalm na křídlo, kde nečeká hlavní nápor.“ Nojo, jasně, ušklíbla se v duchu Bára, kdo se nenarodil ve Francii, je totálně nemožný, co? „Pak jsou francouzské bataliony: La Reine, Béarn, Rousfillon, Guyene, Languedoc a úplně nalevo La Sarre,“ vypočítával Skoropoirot. „Mezi La Sarre a řekou stojí dobrovolníci. Což nevadí, protože Angličané povedou stejně útok na střed, kde velí pan de Montcalm. S dobrovolníky jsou tam i indiáni.“ Bára si docela oddechla, že na levém křídle, kde je Julien, se těžké boje neočekávají, protože i když od přepadení indiány uběhla dlouhá doba, byla pravda, že Julien ruku pořád ještě úplně v pořádku neměl, a teď, když viděla všechny bataliony pochodující do boje, se o něj začala hodně bát, třebaže dostal pusu pro štěstí. „Levému křídlu velí pan Deburlamak,“ přispěchal se svými vědomostmi druhý voják, mladší než ten kníratý. Oba měli opravdu strašný přízvuk a Bára měla co dělat, aby jim rozuměla.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228821