98
Zákon o státním podniku v praxi
Zákazem konkurence sleduje zákon především ochranu ekonomických zájmů podniku a ochranu jeho suverenity jako účastníka trhu proti jednání členů jeho vlastních orgánů, kteří by své postavení v podniku (informace, kontakty, znalosti a zkušenosti) mohli zneužít ke svému vlastnímu ekonomickému prospěchu nebo k ekonomickému prospěchu právnických osob představujících pro podnik konkurenci s ohledem na jejich stejný či obdobný předmět podnikání nebo předmět činnosti. Zákaz konkurence v sobě zahrnuje požadavek na loajalitu členů orgánů k podniku. V praxi by se však zákaz konkurence neměl uplatňovat paušálně a každý případ hrozícího konfliktu mezi zájmem podniku a činností členů orgánů mimo podnik by měl být posuzován individuálně a citlivě. Různé činnosti konkurentů na trhu se překrývají buď zcela, pouze částečně, nebo v některých případech dokonce jen okrajově. Při uplatňování zákazu konkurence v praxi by mělo být rozhodujícím kritériem, zda, v jakém rozsahu nebo s jakou intenzitou může činnost člena orgánů mimo podnik ekonomické či jiné zájmy podniku poškodit nebo nakolik mu mohou mimopodnikové aktivity přinést majetkový prospěch na úkor podniku. V praxi může vzniknout například otázka, jak pohlížet na členy orgánů státních podniků (ředitelé, zástupce ředitelů a členy dozorčích rad), kteří na střechách svých rodinných domů mají solární panely (výrobny elektřiny), přičemž předmětem podnikání státních podniků, ve kterých tyto osoby své funkce vykonávají, je též výroba elektrické energie. Konkrétně bude třeba odpovědět na otázku, zda malé domácí výrobny elektřiny sloužící výhradně pro osobní potřebu mohou konkurovat velkovýrobě elektrické energie realizované průmyslovým způsobem státním podnikem. Z hlediska zákona o státním podniku jde o interpretaci ustanovení § 14 odst. 1 zákona o státním podniku, kde se mimo jiné uvádí, že ředitel podniku, jeho zástupci a členové dozorčí rady nesmějí podnikat nebo vykonávat jinou výdělečnou činnost v předmětu podnikání podniku. Oproti předchozí právní úpravě zákazu konkurence došlo zákonem č. 253/2016 Sb. k významnému zpřesnění formulace tohoto zákazu. Nejde však o zpřísnění samotného zákazu konkurence. Na situaci, ve které by členové orgánů státního podniku uzavírali obchody související s podnikatelskou činností podniku a která je prakticky totožná se zákazem podnikání či jiné výdělečné činnosti, pamatoval již zákon o státním podniku ve znění platném do 31. 12. 2016. Zpřesněná formulace § 14 odst. 1 zákona o státním podniku pouze brání možným spekulacím a snahám zákaz konkurence obcházet. Pro posouzení, zda některý z členů orgánů státního podniku porušil zákaz konkurence, je třeba především zjistit, zda činnost, kterou člen orgánu státního podniku vykonává, spadá do předmětu podnikání státního podniku a zda lze tuto činnost podřadit pod některou z kategorií vymezených v § 14 odst. 1 zákona o státním podniku. Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o státním podniku je stanovení předmětu podnikání podniku jednou z podstatných náležitostí zakládací listiny. Podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, se pak předmět činnosti nebo podnikání osoby zapisují do veřejného rejstříku a v případě státního podniku do obchodního rejstříku. Vzhledem k zásadě materiální publicity veřejných rejstříků nemohou o předmětu podnikání konkrétního státního podniku vzniknout pochybnosti. Při řešení otázky podřazení činnosti člena orgánu státního podniku pod konkrétní předmět podnikání podniku je třeba vycházet z příslušných ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, popřípadě z dalších právních předpisů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228767
Orgány státního podniku
99
upravujících podnikatelské či jiné výdělečné činnosti. V daném případě je třeba posoudit, zda zákaz konkurence porušuje fyzická osoba, která provozuje malou fotovoltaickou elektrárnu umístěnou na střeše svého domu a která je současně členem orgánu státního podniku, jehož předmětem podnikání je výroba elektrické energie. Je nesporné, že členové orgánu státního podniku v posuzovaném případě nevykonávají činnost jako členové statutárního nebo kontrolního orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání ani se nepodílejí na podnikání konkurenční obchodní korporace takového typu. V úvahu přichází pouze podnikatelská či jiná výdělečná činnost členů orgánů státního podniku v předmětu podnikání státního podniku. Zákon o státním podniku pojem „podnikání“ nedefinuje, a proto je třeba odkázat na právní úpravu obsaženou v § 420 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Živnostenským způsobem vykonává činnost ten, kdo je k ní oprávněn na základě živnostenského zákona. Na přesný obsah pojmu výkonu činnosti způsobem obdobným živnostenskému se ovšem názory v teorii práva různí. Převládá názor, že vzhledem k veřejnoprávní povaze živnostenského oprávnění je k obdobné výdělečné činnosti nutné jiné veřejnoprávní oprávnění, tedy především licence nebo koncese udělená podle zvláštního zákona. Podle ustanovení § 3 odst. 3 písm. d) živnostenského zákona výroba elektřiny a obchod s ní nejsou živností, pokud podléhají licenci podle zvláštního právního předpisu, kterým je v daném případě zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Obecná povinnost mít k podnikání v energetických odvětvích licenci je založena ustanovením § 3 odst. 3 energetického zákona, podle kterého platí, že podnikat v energetických odvětvích na území České republiky mohou za podmínek stanovených tímto zákonem osoby pouze na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem. Licence se dále vyžaduje na výrobu elektřiny ve výrobnách elektřiny s instalovaným výkonem nad 10 kW určené pro vlastní spotřebu zákazníka, pokud je výrobna elektřiny propojena s přenosovou soustavou nebo s distribuční soustavou, nebo na výrobu elektřiny vyrobenou ve výrobnách elektřiny s instalovaným výkonem do 10 kW včetně, určené pro vlastní spotřebu zákazníka, pokud je ve stejném odběrném místě připojena jiná výrobna elektřiny držitele licence. Z druhé věty citovaného ustanovení vyplývají dvě významné skutečnosti. Především je zřejmé, že pro provoz výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 10 kW, pokud ve stejném odběrném místě není připojena jiná výrobna elektřiny, není licence potřeba. Dále je zřejmé, že výroba elektřiny pro vlastní potřebu není podnikáním za využití argumentu a contrario k větě první téhož ustanovení zákona, neboť činnost podle věty druhé tohoto ustanovení již není definována jako podnikání. Provozování výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 10 kW sice nevyžaduje licenci, avšak tato činnost není formálně vyňata z povinnosti mít k ní živnostenské oprávnění (§ 3 odst. 3 písm. d) živnostenského zákona). S ohledem na charakter této činnosti se však jeví jako odůvodněné, aby provozování výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 10kW pro osobní potřebu jejího vlastníka a jeho rodiny bylo možné i bez živnostenského oprávnění, což je ovšem spíše otázka, kterou by se mohl zabývat zákonodárce v rámci úvah de lege ferenda. Striktní výklad dané problematiky by totiž vyloučil z možnosti provozovat uvedené výrobny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228767
100
Zákon o státním podniku v praxi
elektřiny široký okruh osob, které se z titulu výkonu své profese nebo z jiných důvodů nemohou stát držiteli živnostenského oprávnění. Podle ustanovení § 28 odst. 5 energetického zákona by pro provozování výrobny elektřiny s instalovaným výkonem do 10 kW postačovalo uzavření smlouvy o připojení, a to v případě, že je tato výrobna propojena s přenosovou nebo distribuční soustavou a že ve stejném odběrném místě není připojena jiná výrobna elektřiny. Názor, že výroba elektřiny ve výrobně s instalovaným výkonem do 10 kW není de facto podnikáním, je podpořen též argumentem, že příjem z této činnosti je podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, považován za ostatní příjem fyzické osoby, a nikoli za příjem z podnikání. Pokud by byl příjem z provozování takové výrobny elektřiny považován za příjem z podnikání, byl by zřejmě systematicky zařazen do ustanovení § 7 citovaného zákona. Právní řád neobsahuje legální definici výdělečné činnosti, a proto je třeba tento pojem v obecném významu chápat jako činnost přinášející zisk a směřující k zajištění obživy fyzické osoby takovou činnost provozující. Jediný čistě právní způsob přiblížení se k vymezení tohoto pojmu je využití zákona o dani z příjmu a jím upraveného výčtu výdělečných činností. Tento postup však přináší určitá úskalí, neboť některé druhy výdělečné činnosti jsou v tomto zákoně vymezeny poměrně obecně, a výčet příjmů tak není zcela uzavřený. V daném případě však pochybnosti odstraňuje již zmíněné ustanovení § 10 zákona o dani z příjmu. Ačkoli zákonodárce předpokládá, že z provozu výroben elektřiny s výkonem do 10 kW může vznikat provozovateli příjem, je tato možnost značně omezena. Ustanovení § 28 odst. 5 energetického zákona taxativně stanoví, která práva a které povinnosti dopadající podle § 23 energetického zákona na výrobce elektřiny může mít i zákazník provozující výrobu elektřiny ve výrobně s instalovaným výkonem do 10 kW. Právo svědčící výrobci elektřiny podle § 23 odst. 1 písm. b) energetického zákona, tedy právo dodávat elektřinu ostatním účastníkům trhu, v tomto taxativním výčtu práv není zahrnuto, což znamená, že zákazník nemůže obchodovat s elektřinou. Za situace, kdy zákazník není schopen veškerou elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem do 10 kW sám spotřebovat, dodá přebytečnou elektrickou energii do distribuční sítě, avšak činí tak bez nároku na úplatu. Provozovatelům solárních panelů (výrobny elektřiny) z vlastního provozování těchto energetických zdrojů prakticky žádné příjmy nevznikají. Při posuzování předmětné otázky je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že provozovatelé malých fotovoltaických elektráren, kterými mohou být i členové orgánů stáních podniků, jsou oprávněni čerpat finanční podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. Tento zákon a podpora na jeho základě poskytovaná jsou důsledkem příklonu společnosti k ekologickým způsobům hospodaření. Česká republika, stejně jako ostatní země Evropské unie, klade velký důraz na podporu obnovitelných zdrojů energie, a to nejen na základě svých povinností vznikajících z členství v Evropské unii, ale také na základě politické odpovědnosti a názorů ve společnosti podporujících ochranu životního prostředí. Tato právní úprava vychází z principu, že výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů je ekonomicky nerentabilní činností, a proto stát přistupuje k poskytování její podpory, čímž fyzickým a právnickým osobám umožňuje tuto společensky žádoucí činnost provozovat. Jako výdaj státního rozpočtu lze pak podporu podřadit pod ustanovení § 7 odst. 1 písm. u) zákona č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, tedy mezi jiné výdaje státního rozpočtu podle zvláštního právního předpisu. Účelem podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů energie je nahradit fyzickým
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228767