sexuálních služeb, čili „prostituci“. (Tady může dojít od vydání hnížky do doby, kdy ji budete číst, k legislativním změnám. Pak si porovnejte moje názory s postoji zákonodárců.) Na otázku, zdali je správné povolit registrované partnerství osobám téhož pohlaví (v ČR možné od roku 2006), bychom u homosexuálů, kteří za svou vrozenou anomálii nemohou, měli odpovědět kladně. Obdobně u transsexuálů, kde typ dvojice podmiňuje jimi vnímaná identita. Jiná věc je výchova dětí v těchto párech. Nemusí jít ani o adopci, protože v páru žena-žena může mít jedna nebo i obě partnerky vlastní dítě (pokud to ovšem nějak „unese“ legislativa). Z pohledu práv „rodičů“ bychom i tady mohli odpovědět ano. U dítěte je to složitější. Jeho sexuální orientaci v počátcích života neznáme (a až ji znát budeme, nebude už zřejmě muset existovat homosexualita). Adoptovaný nebo v ženském páru narozený potomek přijde pravděpodobně na svět jako heterosexuál, i když možná ne zrovna z 96%, protože zatím nevíme, jak se tato porucha projeví v následující generaci v závislosti na sexuální orientaci matky a biologického otce. Samozřejmě neexistuje žádné nebezpečí, že by dítě svou vrozenou orientaci v důsledku života mezi partnery stejného pohlaví změnilo, jak se ještě dnes řada lidí domnívá. Život v takové „rodině“, včetně vztahů k jiným dětem, bude ale pro ně obdobně nepřirozený, jako by byl svazek kohokoli z „rodičů“ s partnerem opačného pohlaví. A jedna ze základních zásad mezigeneračních vztahů velí, že bychom v tomto případě měli upřednostnit zájmy dětí před vlastními, čili jejich výchovu párům téhož pohlaví nepovolit. Zákonodárci většiny zemí, kde jejich sňatky povolují, však nepovažují následné problémy dětí za tak podstatné, aby tuto zásadu důsledně ctili, a povolují i adopci. Současně je ale fakt, že homosexuálové uzavírají taky sňatky s partnery druhého pohlaví, ze zjevných důvodů vesměs „smíšené“, jeden partner homo, druhý 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228601