sexuálních služeb, čili „prostituci“. (Tady může dojít od vydání hnížky do doby, kdy ji budete číst, k legislativním změnám. Pak si porovnejte moje názory s postoji zákonodárců.) Na otázku, zdali je správné povolit registrované partnerství osobám téhož pohlaví (v ČR možné od roku 2006), bychom u homosexuálů, kteří za svou vrozenou anomálii nemohou, měli odpovědět kladně. Obdobně u transsexuálů, kde typ dvojice podmiňuje jimi vnímaná identita. Jiná věc je výchova dětí v těchto párech. Nemusí jít ani o adopci, protože v páru žena-žena může mít jedna nebo i obě partnerky vlastní dítě (pokud to ovšem nějak „unese“ legislativa). Z pohledu práv „rodičů“ bychom i tady mohli odpovědět ano. U dítěte je to složitější. Jeho sexuální orientaci v počátcích života neznáme (a až ji znát budeme, nebude už zřejmě muset existovat homosexualita). Adoptovaný nebo v ženském páru narozený potomek přijde pravděpodobně na svět jako heterosexuál, i když možná ne zrovna z 96%, protože zatím nevíme, jak se tato porucha projeví v následující generaci v závislosti na sexuální orientaci matky a biologického otce. Samozřejmě neexistuje žádné nebezpečí, že by dítě svou vrozenou orientaci v důsledku života mezi partnery stejného pohlaví změnilo, jak se ještě dnes řada lidí domnívá. Život v takové „rodině“, včetně vztahů k jiným dětem, bude ale pro ně obdobně nepřirozený, jako by byl svazek kohokoli z „rodičů“ s partnerem opačného pohlaví. A jedna ze základních zásad mezigeneračních vztahů velí, že bychom v tomto případě měli upřednostnit zájmy dětí před vlastními, čili jejich výchovu párům téhož pohlaví nepovolit. Zákonodárci většiny zemí, kde jejich sňatky povolují, však nepovažují následné problémy dětí za tak podstatné, aby tuto zásadu důsledně ctili, a povolují i adopci. Současně je ale fakt, že homosexuálové uzavírají taky sňatky s partnery druhého pohlaví, ze zjevných důvodů vesměs „smíšené“, jeden partner homo, druhý 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228601
heterosexuální. Není to ideální řešení, ale mohou tak bez problémů (které navzdory medializované toleranci páry stejného pohlaví stále provázejí) žít ve standardních rodinách s dětmi a s odstupem času toto svoje rozhodnutí sami hodnotí kladně. Zřejmě asi proto, že principální neschopnost „klasické“ zamilovanosti do partnera opačného pohlaví ustoupí u homo druha po létech do pozadí a překryjí ji běžné radosti a starosti rodinného života. Je jasné že formální registraci partnerství mohou kromě homo a transsexuálů požadovat taky dvojice, které spolu delší dobu žijí z jiných pohnutek. Z principu není důvod ani těmto párům úřední posvěcení jejich vztahu upírat. Ono to taky nejde, protože veškeré takové pohnutky zatím nedokážeme dost dobře analyzovat, což je nevýhoda i pro povolení výchovy dětí, která by zde byla nežádoucí, ale tyto páry ji většinou nepožadují. Problémy spojené s placenými sexuálními službami jsou trochu jiného druhu. Takové služby se provozují třemi způsoby, „kamenným“, „pouličním“ („přísilničním“) a prostřednictvím médií, přičemž rozdíl je jen ve formě získávání zákazníků. V prvém případě je služba nabízena navíc v řádně registrovaném zařízení, jehož předmět činnosti se sexem (ovšem bez oficiálně deklarované možnosti soulože zákazníka) více či méně souvisí. Ve druhém a třetím je akt dohodnutý buď „v terénu“ nebo přes inzeráty na „krátkodobé seznámení“ v eroticky zaměřených médiích. K samotné realizaci pak dochází v nějakém privátním objektu. Žádná forma sice není úředně dovolena, ale protože současně platí ochrana soukromí osobnosti, tak de fakto ani není možné zformulovat zákon, který by soulož jako „nadstandard“ různých masážních či jiných služeb zakazoval, přesněji řečeno zformulovat ho lze snáze než stanovit úředně přípustné způsoby důkazu jeho porušování. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228601
Výsledkem je mlčenlivá tolerance, pokud se „nic neděje“. Takovým „děním se“ je spojení s konzumací, přechováváním a distribucí drog, tvrdě odsouzeníhodnou pedofilií i její odnoží, dětskou pornografií, násilím, případně i vraždami, často v mezinárodním rozsahu. Až při podezření na tyto doprovodné jevy, které zákony zakazují a současně taky vymezují úřední postupy důkazů, že jsou porušovány, mohou příslušné orgány zasáhnout a uložit trest. Takový stav s sebou nese nejméně tři nedostatky. V prvé řadě nedokonalou kontrolu zdraví službu konajícího personálu i zákazníků. I když se zde poslední dobou v zájmu všech účastníků hodně změnilo kvůli nemoci AIDS, jež je od počátku osmdesátých let minulého století limitujícím činitelem číslo 1 v jakémkoli „volném“ sexu, prostor pro zlepšení stále existuje. Nelze pominout ani ztrátu daňového výnosu jak z příjmu vlastních provozovatelek „nejstaršího řemesla“, tak jejich „zaměstnavatelů“, a konečně je tu etická nevhodnost pouličních a „přísilničních“ forem nabídky. A výhody? Kromě uspokojení „ortodoxních“ odpůrců legalizace nevidím žádné. Naopak, zařazení těchto služeb mezi „živnosti“, se vším, co k tomu náleží, jakkoli pro některé skupiny lidí „nestravitelné“, by tyto nedostatky odstranilo. Obavy odpůrců ze zvýšeného narušování partnerských vztahů považuji za neopodstatněné. Spíš jsem přesvědčen, že pravdou by byl pravý opak. Ve snaze „přiučit“ se něčemu, co s manželem, manželkou, druhem nebo družkou nezná, by taková zařízení využila i část lidí, kteří si to za dnešního stavu netroufnou. Jednak by tím neohrožovali svou profesní nebo politickou kariéru, protože by nemohli být před veřejností „popotahováni“ za provozování nedovolené činnosti v soukromí, a svou roli by jistě sehrála i záruka zdravotní bezpečnosti. Na úbytě by úředně provozované sexuální služby rozhodně nezašly a 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228601